Jsme lidé? Jandl ještě po sto letech

4.8.2026

Tvorbu Ernsta Jandla si zřejmě spojujeme především s experimentální poezií, která si pohrává se zvukomalebností a zvukovostí vůbec, vymýšlí zcela nová slova, je postavená na opakování, variování a rytmizaci, a především hravém nonsensu. Brněnské voicebandové těleso Ústaf-voiceband.cz, které se na Jiráskův Hronov opakovaně vrací, tentokrát akcentovalo méně hravou stránku Jandlovy tvorby. Brněnští upomněli, že experimentální poezie vznikla především jako reakce na totální ztrátu důvěry v jazyk a jeho sdělovací schopnosti po druhé světové válce. „Napsat po Osvětimi báseň je nemožné,“ zní známá Adornova maxima. Jandl byl ročník 1925 a při anšlusu Rakouska mu bylo dvanáct, jako devatenáctiletý mladík narukoval na frontu a brzy padl do amerického zajetí. Celý život se pak svou tvorbou vyrovnával mimo jiné s vinou své země a spoluobčanů na válečných zločinech a obdobně jako Thomas Bernhard a mnozí další upozorňoval na nedostatečné rakouské vypořádání se s minulostí. 

Inscenace Vyšňořme se v režii Dana Pavlíka, premiérovaná loni v roce stého výročí Jandlova narození, je komponovaná právě jako jakýsi historický exkurz po stopách tohoto válečného stigmatu. Na začátku na jeviště vpochoduje soubor oblečený do uniformních kostýmů, jimž dominují vojenské khaki košile s jednotnou nášivkou JANDL. Od dirigenta Zdeňka Šturmy si obřadně přeberou černé desky, spouští hromadné vyznání své příslušnosti k nacistickému státu a ukazují svůdnost toho být součástí silného, dominantního celku. Voicebandová forma je zde ideálním prostředkem, umí být davově hrozivá, dynamická, má velikost, u které zamrazí. Zároveň dodává Jandlovým básním jistou vnitřní dialogičnost. A sborovost, ve které si zároveň stále uvědomujeme jednotlivé hlasy, dokáže skvěle povýšit individuální na obecné a v obecném si přitom stále uvědomovat jedinečné. Tato jakási „hitlerjugendská“ pasáž končí hromadným doznáním „vyšňořme se stuhami našich vin“. Performeři znechuceně zahazují desky a své „notičky“. Je po válce, obyvatelstvo prohlédlo, ale vinu, kterou přijímají ve formě jakýchsi černých opeřených nárameníků, jim nikdo neodpáře. Co teď? Ve světě, kde už nic nemůže být jako dřív? Na řadu přichází slavná vtipná báseň Klo, kterou ovšem v pojetí Ústafu chápu jako znovuohledávání základů lidství, nutnosti naučit se být znovu člověkem – vstát, chodit, být. Další krok je navazování mezilidských vztahů, demonstrované na expresivním sexualizovaném dialogu. Až při poslední, už skutečně hravé básni o psu se zdá, že vše je jako dřív, minulost je minulostí, můžeme znovu žít. I když černé havraní epolety zůstávají stále na svých místech. V samotném závěru přichází nový dirigent a s pokynem „Otevři“ nabízí možnost zapojit se i divákům, být součástí celku, který má hlas. Svůdné, že?

Ústaf Jandlově poezii dodává silné aktualizační gesto a interpretuje ji jako varovné memento proti nastupujícím fašizoidním tendencím, které jsou v dnešním světě všudypřítomné. Opakovat viny minulosti může být snadnější, než si je kdokoliv z nás ochoten připustit. V posledním roce jsem se na amatérských přehlídkách poměrně překvapivě setkávala s inscenacemi, které ve svém hlavním záměru chtěly pohladit, povzbudit, ukázat naději. Doba těžkne a ve vzduchu jako by byla potřeba podpory, sdílení, objetí. Blízký kamarád divadelník si těchto útěšlivých tendencí taky všiml, tentokrát na profesionální scéně, a skoro zděšeně se mě ptal, kam zmizelo revoltující, politické divadlo. Musím ho poslat na Vyšňořme se. Zde se mu dostane varujícího, apelativního divadla v nejlepším slova smyslu. A je to zároveň divadlo neplakátové, nepodbízivé a bytostně múzické.

‌

foto: Ivo Mičkal

Ústaf-voiceband.cz, Brno

Ústaf-voiceband.cz, Brno

Ústaf-voiceband.cz, Brno

Zpět