K čemu bude ruka

3.8.2026

Na malý okamžik jsem zaváhal, když večerní festivalová repríza Kowai desu začala. Herečky a herci v „japonsky“ střižených uniformních kostýmech se chopili vějířů a jali se na scénu cupitat – a mně blesklo hlavou něco ošklivého o sahání k těm nejočividnějším vizuálním klišé a o kulturní apropriaci. Přešlo mě to ale velice záhy: výtvarná práce v inscenaci je konkrétní, kostýmy i vějíře funkčně a vědomě používané, žádné nadbytečné mrckující japonskoizování se ani v hereckém výrazu neodehrává… a postupně vyvstane i docela konkrétní důvod, proč a o čem divadelně vyprávět zrovna tuhle trojici pohádek z geograficky i kulturně vzdálených krajů.

(V tomhle ohledu, řekl bych, je Kowai desu i hezkou poctou práci etnologa a folkloristy Jana Luffera, který pro nakladatelství Argo přichystal jednak Strašidelný chrám v horách, s nímž soubor pracoval, jednak celou znamenitou edici Folkloristika – a který před pár měsíci ve smutně mladém věku zemřel.)

Když jsem po onom malém okamžiku váhat přestal, začal jsem mít docela prostou radost. Soubor Mišmaš tvoří mladí lidé, kteří vědí, co a proč na jevišti dělají, mají k tomu všechny předpoklady v kultivované práci s pohybem, hlasem a třeba i timingem, je jim spolu na jevišti evidentně dobře… a dovedou zdatně prodat i momenty, kdy logika exotických příběhů uhne jinam, než bychom patrně čekali.

Trojité vyprávění o tom, že není nutné se bránit vlastnímu strachu, ale naopak je užitečné s ním vědomě pracovat, se mi zdá pro dnešní svět dost nosné. Pointa závěrečného příběhu – o tom, jak se dá strach obelstít i zcela zištně a člověk se může dobře najíst nebo ideálně zbohatnout tak, že si může pořídit nemovitost – je okamžikem divácké radosti, a to z ryze divadelních důvodů: nenucenost, s níž představitelka babičky jemňounce naznačí rozpor mezi tím, co babička nahlas říká a co si skutečně myslí, je až omračující.

Nejen na tomto jednom konkrétním momentě, ale na herectví v inscenaci jako celku je zřejmé, jak šťastné je setkání téhle party s Alenou Tomášovou a Romanou Zemenovou. A vzhledem k tomu, že z téže pedagogické dílny vzešlo i Čekání na Filipa (k jehož nadšeným divákům se rovněž počítám), lze asi bezpečně konstatovat, že letošní hronovská mise je pro turnovskou ZUŠ misí vydařenou.

‌

foto: Ivo Mičkal

Mišmaš, ZUŠ Turnov

Mišmaš, ZUŠ Turnov

Mišmaš, ZUŠ Turnov

Zpět