Kameňák na majáku

2.8.2026

Divadelní uskupení M+M Hranice vzniklo v roce 1992 jako volné sdružení rodičů, dětí a přátel rodiny Mikanových. Soubor, který se pravidelně dostává na národní přehlídky divadel hrajících pro děti, národní přehlídky jednoaktovek i národní přehlídky vesnických divadel, založil dvojnásobný laureát festivalu Divadlo jednoho herce Vratislav Mikan. (Ten také rok hostoval v Západočeském divadle v Chebu v inscenaci Popel a hvězdy režisérů Grossmana a Krobota.) V sezoně 2023/2024 se Mikan spojil s režisérem sokolovského Divadla mladého herce Martinem Volným a dramaturgyní Marií Volnou, a také s amatérskou herečkou a pedagožkou habartovské ZUŠ Pavlou Šponiarovou a za pouhých jedenáct zkoušek nazkoušeli a uvedli hru Michaely Doležalové a Romana Vencla Ani za milion! Aby byl výčet jmen kompletní, je třeba neopomenout výtvarnou a technickou složku inscenace, o kterou se postarali Jarmila Kvasničková a Pavel Vdovec.

Komedie odehrávající se ve Francii pojednává o trampotách rozmařilé Jacqueline (Šponiarová), manželce anglického (!) velvyslance Bernieho Scotta, která si při platbě za nájemnou vraždu svého manžela poplete vraha s nic netušícím majáčníkem Lambertem (Mikan). Krom prologu (telefonátu, v němž se dozvíme východisko Jacquelinina jednání), který je situován na forbínu, se celá hra odehrává v centrální místnosti majáku kdesi na francouzském pobřeží plném útesů. Výprava je to jednoduchá: dveře, věšák, dvě židle, stůl, skříň, několik rámovaček s abstraktními čmáranicemi a na nich záchranný kruh a sextant, improvizovaná kuchyňka. Zatímco žena se vkrade do majáku v rozverném letním úboru plavčice, on se z obchůzky vrací nabalený v několika vrstvách oblečení a v mohutném plášti a kapuci. V ruce si také nese svoji klíčovou rekvizitu, manipulační hák, který používají např. rybáři na přepravky nebo hororoví vrazi na své oběti. Nic z toho však není důležité, ostatně jako spousta dalších věcí, které se následujících devadesát minut říkají nebo dějí.

Základním komickým principem hry je mnohovrstevnatá vzájemná konfuze postav. Dvě třetiny inscenace trvá nesnesitelné nedorozumění, v kterém se Jacqueline domnívá, že je Lambert onen vrah, zatímco on si o ní postupně myslí, že je sexuchtivá turistka, zmatený blázínek nebo úřední kontrola. Dokud trvá toto zmatení, trvá i různorodý „humor“: od nepříjemně lascivního („Bojím se, že mě znásilní!“ „Tak toho bych se nebál.“) až po (do)slovní („Šplouchá vám na maják?“ „Ano, vlny jsou dnes vysoký.“; „Zabils mi vraha, vrahu!“). Vzájemné neporozumění je tím silnější, čím obecněji je vedený dialog („Kolikrát TO denně zmáčknete?“ „Vy DĚLÁTE i zájezdy?“). Ostatně TO mačkání patrně nějaké majákové signalizace probíhá nepochopitelně výše zmíněným ručním hákem. Někdy se dokonce prostě jen tak něco řekne, aby řeč nestála („A ta vaše košile je dědictví po otci?“) nebo se plácne úplný nesmysl (záznam o lodi Costa Concordia, která ale ztroskotala u břehů italských). Často se také sahá k slovním obratům, které nepříjemně hraničí s xenofobií (jsem čistá jako sporák v čínském bistru / jsem rozbitá jak Berlín / opilá bych lichotila i Hitlerovi). Zhruba v polovině přichází jediné opravdu šokující odhalení, neboť Lambert přizná a ukáže, že celou dobu má ve skříni mrtvolu. 

Zde se v profesionálních produkcích této hry dělává přestávka a já v tomto meziodstavci děkuji dramaturgyni, že hru zkrátila natolik, že ji nebylo třeba dělat.

Nedorozumění ale pokračuje, neboť aniž by na to měli jakýkoliv důkaz – spíše naopak –, nejprve oba považují zabalené tělo za Bernieho a poté, co po nekonečně dlouhé sérii situačních gagů (mrtvola je v jednu chvíli dokonce animována jako obří falus), ve které se těla zbaví, zjistí, že Bernie žije, je naopak vůbec nezajímá, kdo to tedy byl. Zato si konečně oba uvědomí, kdo jsou kdo, a toto své uvědomění stvrdí popisem toho, co jsme právě šedesát minut sledovali naživo. Pokud do tohoto okamžiku postavy jednaly pouze zmateně, od tohoto okamžiku začnou jednat i iracionálně. Humor se promění v obhroublé ataky a zbytečné vzájemné urážky, zbytnost situací bytní (atak racka, opilecká scéna, focení s kufříkem plným peněz), jedná se nespojitě (zatímco v noci jsou postavy k smrti vystrašené, ráno, aniž by se něco změnilo, již žádné nebezpečí nehrozí), jedná se nelogicky (telefon, na který volá Bernie, se vyhodí ze dveří) a argumentuje zrovna tak (ukáže se, že důvod k nájemné vraždě byla Bernieho dokonalost, a Jacqueline mu ani nemohla nikdy za nic vynadat a tolik by chtěla). Začne se filozofovat o hodnotě lidského života, což vyústí v rozhodnutí, že nejprve musí zemřít Lambert, poté ona a nakonec oba. Ale ani to se dvojici nepodaří, takže zbývá jediné, sbalit milion eur v kufříku a společně prchnout do Jižní Ameriky nebo Malé Asie. A tak ačkoliv na začátku byla správa majáku zodpovědné břímě, na konci se maják opouští, jako by se nechumelilo (však ono se ani nechumelí) a zbývá prostor tak akorát na ultimátní vtip („To spolu teď budem muset spát!“ „Tak to ani za milion!“).

Převážná část festivalového diváctva však k mému překvapení všechny výše zmíněné neuralgické body inscenace přijímala s vděčným smíchem. Je to zejména proto, že mluvní kadence Mikana a Šponiarové je obdivuhodná, oba maji perfektní schopnost timingu, vnímají se a reagují na sebe. Vzájemné kontaktní herectví není moc přesvědčivé, ale schopnost traktovat (i nelogický) dialog nebo ustát (i trapnou) situaci je oceněníhodná. A tak je především škoda, že si takto šikovně poskládaný a nadaný soubor vybral tento text složený z vtípků, plný nelogičností a problematického humoru.


foto: Ivo Mičkal

Divadelní společnost M+M Hranice

Divadelní společnost M+M Hranice

Divadelní společnost M+M Hranice

Zpět