Každý máme svého lýkožrouta

3.8.2026

Inscenace Vemněles plzeňského souboru RATATAVERITA mi organicky zapadá do tématu, které, jak se již po pár festivalových dnech zdá, prolíná nejen letošním Jiráskovým Hronovem, ale i celým současným divadlem dospívající generace. Mám na mysli téma sebepoznání, sebepřijetí a konfrontace s okolím, včetně rodiny, to vše na cestě od dětství k dospělosti. A prolíná jí i další letos exponované téma, a tím je promítání lidských vztahů do světa přírody a identifikace s ní.

Zaujalo mě, že scénář nevznikal od prvotního stanovení tématu, ale naopak cestou rozhovorů, asociací, nápadů, pocitů a potřeb ze strany členů souboru. A i když mám se samotným tvarem inscenace hned několik problémů, cítím z většiny jejích aktérů velké zaujetí a snahu o autenticitu. Nejvíce v hlavní postavě dívky pronásledované nesnesitelným zvukem připomínajícím skřípění zubů, který ovšem vychází z blízkého lesa. 

Na začátku přichází dívka v pláštěnce na scénu, kterou doslova ovládá les – jsou tu opravdové pařezy, holý kmen stromu, zavěšené chvojí, poházené kusy kůry i větve, vše v míře a podobě příjemně přírodní a nekašírované. Na forbínu dívka rozkládá předměty, jež charakterizují její věkovou kategorii: Rubikovu kostku, inline brusli, rodinnou fotku v rámečku, zobcovou flétnu, plátěnou tašku se srdíčky. Na konci si je opět sbalí a odchází. Ale mezi tím se odehraje podstatná část jejího dospívání, se kterým si musí poradit sama. V znesvářených a poněkud infantilních rodičích oporu rozhodně nenachází. Excentrická maminka v rudé večerní róbě a černých krajkových rukavičkách řeže dříví, protože jedině nesmyslná mechanická práce ji údajně uklidňuje, tatínkovým univerzálním lékem na bolavou duši jsou procházky a zdolávání kopců. Jinak leží většinou v knížkách. A sourozence, po němž touží, dívka nemá. Proto si hledá přátele v lese. Porozumění nachází u tajemné bytosti s andělským zvoněním, která jí vysvětlí, že les napadl lýkožrout, ale že to je svým způsobem i očistný proces. Lišce podobné stvoření jí nabízí drogu, po jejímž požití se ocitne v rauši, kdy se jí zjevují příšery. Bílá víla - kvetoucí strom se jí táže, jakým stromem by chtěla být. Dívka postupně proniká do duše lesa a začíná chápat, že i ona má svého vnitřního lýkoužrouta, s nímž se bude muset vyrovnat. Záměrně otevřený konec nechává na divácích, aby si i oni prošli svým vlastním lesem plným znepokojujících zvuků a ataků.

Inscenace Vemněles je mi vlastně svou výpovědí dost sympatická, ale nedokážu se vyrovnat s některými jevištními polopatismy či neobratnostmi. Patří k nim i práce s hudbou. Inscenace, kde je zvuk povýšen na téma, vyžaduje obezřetné zacházení s každým jiným zvukovým plánem, ale jakási quasicountry hudba podmalovávající (ke škodě slyšitelnosti a srozumitelnosti herců) řadu mluvených pasáží rozhodně ke kvalitě inscenace nepřispívá. 

Nepochopila jsem, proč postava maminky musí mluvit hyperkorektní zpomalenou mluvou připomínající robota. A po celou dobu, kdy držela v ruce pilku a levou rukou řezala velmi neobratně opřenou větev, mi z obavy o její zdraví vstávaly vlasy hrůzou. Scéna, kdy se dívka ocitá po požití halucinogenní žáby v opojení, je téměř za hranicí parodie a zjevení valící oči a cenící zuby mi ze všeho nejvíc připomněla poletující příšery z popraviště filmového Strakonického dudáka z roku 1955. Všechny tyto nedokonalosti vzdalují inscenaci kýžené autentičnosti a jasné deklaraci bolestivého tématu sebepřijetí. Ale i tak dokáže čímsi oslovit a zaujmout.

‌

foto: Ivo Mičkal

RATATAVERITA, Veveří

RATATAVERITA, Veveří

RATATAVERITA, Veveří

Zpět