Konečně to vezme někdo do ruky. Jako firmu. Jako ten náš stát

9.8.2026

Málokdo se tak trefil do ducha doby i lidské psychiky jako Jiří Havelka se svým Společenstvem vlastníků, které poprvé uvedl v karlínských Kasárnách s VOSTO5 v říjnu 2017. Hráli ho šest let a s nimi a po nich kdejaký profesionální i amatérský soubor. Na půdorysu schůze společenství vlastníků bytových jednotek vytvořil Havelka skvostnou grotesku o lidské malosti promítnuté do přesně vykreslených typů, vztahů a situací. Společenstvo vlastníků je komedie, při které diváci slzí smíchy, ale těm soudnějším i naskakuje husí kůže znechucení a studu. 

Podobnou schůzi zažil téměř každý z diváků. A pokud to nebyla schůze SVJ, byla to jiná, protože s podobnými typy se potkáte všude. Viz citát německého státníka Konrada Adenauera: „Lidi musíme brát takové, jací jsou – jiné nemáme.“ Anebo ještě lépe dle Gogola: „Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu.“ Jenže to Havelkovo zrcadlo je hodně nemilosrdné. 

Spolek divadelních ochotníků z jihočeské Blatné uvádí hru pod stručnějším titulem Vlastníci, pod kterým je známá z Havelkovy filmové verze. Nemyslím, že jde o odkaz na film, který ostatně nepokládám za lepší než většinu divadelních inscenací tohoto textu, které jsem viděla (a viděla jsem jich dost), spíš tu jde o téma, které inscenace sleduje, tedy že každý si tvrdě hájí své. A pokud to jde, tak i to cizí, jestliže je šance si ho přivlastnit, nebo na tom aspoň něco trhnout. Ostatně inscenaci ironicky uvozuje slovenský popsong Mám rozprávkový dom v nasládlém podání Karla Gotta.

Režisérka Kateřina Malečková našla pro čtrnáct postav hry v souboru odpovídající typy herců, jimž jejich postavy dokonale sedí a diváci si je s nimi snadno ztotožní. Stejně tak se jí daří navodit i atmosféru domu po léta beznadějně prostoupeného špiclováním a nahlížením si do kuchyní a postelí. Sama režisérka věrohodně vytváří věčně nespokojenou rejpalku paní Horvátovou s autentickou škodolibostí pavlačové drbny, kterou dokáže usadit jen nesnesitelný nostalgik minulosti Kubát (Jakub Čadek), za jehož časů šlo všechno líp a lidi si věřili (!). Nic si s ním nezadá ani paní Procházková (Martina Michalová), esence hamižnosti, vypočítavosti a xenofobie. Krásně a důsledně rozehranou bytostí tyranizující všechny hysterickým dodržováním stanov a nařízení je paní Roubíčková (Miroslava Nová). Právě ona je hybatelkou do obrátek absurdity dobře rozehrané vstupní diskuse o stanovení skrutátora a zapisovatele. Ochotného primitiva Švece (Vojtěch Kovář) odstiňuje ironický intelektuální glosátor Nitranský (Martin Sikora), ale vyjmenovat by si zasloužili všichni, protože každý poctivě drží charakteristiku své postavy a dobře partneří s ostatními. 

Po svižně rozehraném úvodu s volbou jednotlivých funkcí temporytmus inscenace trochu opadne, ale i tak neztratí kontakt s diváky. Na odpoledním hronovském představení vycházela lépe groteskní komika, do všeobecného veselí ke škodě věci trochu zapadly mrazivější repliky, především Švecovo originální oznámení o úmrtí jeho matky „Tak jsem vlastník“ a jediná poznámka profesora Sokola (František Šesták): „Plyn bychom si měli nechat. Na sebevraždu,“ které obě vzbudily víc smíchu než zamrazení.  

V závěru po temperamentně vygradované hádce manželů Zahrádkových (Tereza Mašková a Josef Kohout) inscenace zase nabere na tempu. A když už se zdá, že se schůze ocitla na mrtvém bodu, nabídnou se oba bratři Čermákovi (Filip Řezáč a Jakub Loula), že by to předsednictví tedy eventuálně vzali. A protože to jsou takoví milí a usměvaví lidé, kteří to se všemi, jak se zdá, myslí dobře a leccos dokážou naslibovat, tak proč ne. Ochotně jim podepíšeme i plnou moc, vlastně bianko šeky na společnou budoucnost. „Konečně to vezme někdo do ruky. Jako firmu. Jako ten náš stát,“ libuje si paní Horvátová. Koho ona asi tak volí? 

foto: Ivo Mičkal

Spolek divadelních ochotníků v Blatné

Spolek divadelních ochotníků v Blatné

Spolek divadelních ochotníků v Blatné

Zpět