Kontrarevoluci nám sem netahejte aneb Kdy bylo s Jiráskovým Hronovem zle

2.8.2022

Za dobu své existence stál festival Jiráskův Hronov mnohdy na hraně existence. Za totality byly důvody ideologické, po roce 1989 spíše ekonomické. Na některé kauzy zavzpomínala ředitelka IPOS-ARTAMA Lenka Lázňovská.

 

Při 90.výročí Jiráskova Hronova jste při zahájení vzpomínala na nejrůznější průšvihy, kdy se zdálo, že Jiráskův Hronov jako festival skončí. Zkusme si některé momenty těch dobrodružných cest zopakovat.

 

Myslím, že těch uzlových situací bylo několik. V době 80.let, kdy se české amatérské divadlo trošku vzpamatovalo z nejtužší normalizace, toužilo se přirozeně po tom, aby Hronov byla žatva, aby tu prostě bylo všechno – od divadlo pro děti, loutkové divadlo až po experimenty. A to bylo hodně riskantní. Zatímco Šrámkův Písek byl relativně svobodnější, protože jej pořádali svazáci a strana je nechala být, ať si to mladí vyřeší, program JH i s texty jsme museli předkládat na ÚV KSČ, oni v tom hodně škrtali, říkalo tohle jo, tohle ne a bylo nám jasné, že takové věci jako inscenace Ochotnického kroužku J. A. Pitínského nebo věci Petra Lébla, které se na Písku hrály úplně v pohodě, by tady neprošly. Tehdy Jana Paterová, která dělala metodičku, vymyslela systém tzv. studijních, tedy uzavřených představení, která nebyla plakátovaná, nebyla pro veřejnost, ale byla přístupná jen seminaristům z Klubu mladých divadelníků a vybraným lidem z krajských kulturních středisek, které jsme si vybrali. Díky tomu v letech 1985-86 už sem začaly pronikat všechny ty problematické věci z Písku, z Mladé scény, z Wolkerova Prostějova. Ale pořád bylo o hubu, kdyby někdo přišel na to, co se za těmi zavřenými dveřmi hraje.

 

Která konkrétní představení byla nebezpečná?

 

Oddělení pro kulturu na ÚV KSČ vyvádělo při zdánlivě nevinných věcech, zatímco protirežimní hry Ochotnického kroužku J. A. Pitínského Ananas a Matka se potichu hrály v závětří ve Žďárkách na uzavřených představeních. Neskutečný problém 80. letech byla představení Metra Blansko, kteří hráli Suchého a Šlitra, ale jejich vedoucí pan Polášek tam přidal nějaké své texty. S tím byl obrovský problém, nechtěli to ani náhodou. Ale našel se člověk, který na to ÚV KSČ šel. Byl to František Laurin, který tu Metru Blansko dvakrát prosadil. S námi by se nikdo nebavil, ale on byl ředitel prestižního divadla a režisér Národního divadla a nějak je ukecal.

 

Přímo v roce 1989 byl velký problém s Majakovským, pokud se nemýlím?

 

Ano, byl to tenkrát obrovský skandál kvůli Horké koupeli, doplatilo se na to, že zmiňovaný Jiří Polášek tam doplnil nějaké své texty. Ten rok byl vůbec takový zvláštní. To představení vybíral tehdy profesor Císař na jižní Moravě, a mysleli jsme si, že když je to Majakovskij, nemůže být problém. Všichni ti soudruzi přijeli, a poté, co vyslechli – na konci první části píseň Blbnem dál pod jakýmkoli praporem, práskli do kočárů a hradecký tajemník vykřikoval, že si to vyřídíme jinde. Rozpoutala se velká bouře a vypadalo to, že půjdeme do háje úplně všichni. Ale naštěstí se našli nějací lidé, kteří se trochu postavili za nás a měli možnost se postavit, a to byl především náměstek ministra kultury Švagera. Ale s Majakovským byl i další průšvih, stejná hra v inscenaci ze Slovenska se hrála ve Svitavách, na festivalu českých a sovětských her, a tam už to vypadalo opravdu zle. Kontrarevoluci nám sem netahejte, znělo. Sice nás nevyhodili, ale kdyby nedopadl Listopad, tak to mohlo dopadnout zle. Existoval tehdy systém uličních výborů, a tady v Hronově byl uliční výbor přímo v ulici nad divadlem. Jeho zástupci sdělili, že program je jejich odpovědnost a že si tituly budou vybírat sami. Nejlepší na tom je, že na jedné straně byl ten skandál, a naproti tomu šla v uzavřeném programu bez problémů protirežimní Pitínského Matka. Ten ročník byl vůbec povedený. Pak někdo pověsil na dveře radnice portrét Masaryka. A to už opravdu vypadalo, že sem přijedou kontráši a zakážou to.

 

Ovšem, i po roce 1989 byl Hronov v ohrožení, i když už ne z ideologických důvodů.

 

Museli jsme si najít modus vivendi s novou radnicí v čele s Mírou Houštěkem, který byl před revolucí zakázaný režisér i autor. Zpočátku byl k nám, úředníkům z Prahy nedůvěřivý. A my mu museli v praxi dokázat, že můžeme společně fungovat. Rozhodl se tehdy, že udělá valnou hromadu a z přihlášených divadelníků si sám vybere program. Přijelo asi 40 divadel, a vybrat z nich bez přehlídek opravdovou kvalitu se ukázalo nemožné. Stačil rok dva a fungovalo to bez problémů. Jen občas přišel na radnici někdo, kdo si myslel, že by festival mohl být jen o Jiráskovi. Hrát třeba deset Luceren mohlo být úspěšné v 50. letech, ale ne v roce 1992. My jsme přesvědčovali, že dnes už soubory Jiráska nehrajou, a bylo nám řečeno, že jim to tedy máme nařídit.

 

Takže princip starých socialistických móresů.

 

Argumentovali jsme, že amatérské divadlo dělají ti lidé svobodně a dobrovolně, a že jim tehdy nelze nařizovat, co mají dělat. Takže se to nakonec nechytlo.

 

Další absurdní situace byla, když kdosi vymyslel, že by se Jiráskův Hronov mohl konat v jiném městě.

 

S tím přišel jeden člověk z Brna, že by to mohl být putovní festival – že by se to sice jmenovalo Jiráskův Hronov, ale každý rok by to bylo jinde. To naštěstí taky neprošlo.

 

Dovedete si představit, zda a jak bude Jiráskův Hronov fungovat v perspektivě tak deseti let?

 

Věřím, že festival, který má takovou tradici, se udrží. Protože sem pořád divadelníci jezdí a jsou zvědaví na program, není viditelný úbytek zájemců. Otázka je, zda v době, kdy je ekonomické, energetická a trošku i společenská krize, je ten složitý systém postupových přehlídek udržitelný. To je otázka organizační a ekonomická. Oblast amatérského činoherního divadla je ovšem tak velká (asi 200 inscenací), že si nedokážu představit, jak by se vybíralo. Musíme se připravit na to, že tahle otázka bude položena. Protože není systém, který by to zaštiťoval. Impuls je pořád jediná výjimka, a spolky které by to pořádaly, nejsou. SČDO zaštítí jednu dvě přehlídky, v současné době jich máme osmnáct (!). Otázka tedy nezní, zda bude Jiráskův Hronov existovat, ale jakou bude mít do budoucna koncepci. Pro co se divadelníci rozhodnou. Pořád si myslím, že o takových věcech nemůže rozhodnout žádná státní instituce, ale že to musí být věcí dohody těch, kdo v oblasti amatérského divadla pracují.

 

Jana Soprová

 

Zpět