Květena plná nejasností

4.8.2026

Hned na úvod se přiznám, že ačkoliv jsem hrdým mileniálem, fenomén tzv. plant parenthoodu a tedy globálně zdokumentovaný sklon obklopovat se pokojovými rostlinami se mě netýká. A je tedy možné, že právě proto je mé porozumění této poeticko-herbářoidní inscenaci značně ambivalentní.

Divadelní třída CED a její skupina Vlažnej čay začínají svou rostlinnou poezii s kontrastně metaforickým názvem Zaleju slzama velice slibně. Spící květena se pod prvním postřikem vody pomalu probouzí, aby se mohla představit a začít s námi komunikovat za pomoci Petra Borkovce a jeho básnické sbírky Modrá agáve, s přídatkem vlastních textů třídy CED. Dozvídáme se, jak se o dané typy rostlin starat, jaké jsou jejich potřeby a nálady, co jim škodí, co pomáhá, a že pokud se jim věnujeme a mluvíme na ně, rostou rychleji. Postupem času tu krásně a přeneseně vykvete téma mezilidských vztahů. Ano. Dokonce i lidé potřebují péči a pozornost. Také chceme společnost, poslouchat dobrou hudbu a tančit ve světle lamp. Tedy – záleží, jaký jste zrovna typ. Manifestace potřeb, návod k použití a porozumění jsou jasnou jednotící linkou myšlenky, která mě ještě – podobně jako voda a vlídné slovo květinu – dokáže udržet při životě. Postupem času ale celá přírodní metafora přestane být srozumitelně (dění na jevišti vs. slovo) tlumočena a započne nekoherentní tematická koláž.

The evil, it spread like a fever ahead / It was night when you died, my firefly / What could I have said to raise you from the dead? / Oh could I be the sky on the Fourth of July? zpívá Sufjan Stevens v jedné z použitých skladeb a já, jinak milovník inscenačních soundtracků, se trochu ošiju. Mám totiž pocit, že ze mě kytičky začínají nenápadně ždímat emoce, a začnu si všímat i dalších dílčích problémů. V prvé řadě je to – možná to bylo první hronovskou reprízou a nervozitou – nevyrovnanost herecky básnivých výkonů. Vytrácí se plynulost, střih i kontrast, timing, mluvní rytmus. A obávám se, že takový tvar to nesmí postrádat a vše musí být absolutně přesné. V tom je tato disciplína nepodveditelně a bytostně náročná. Nejsem si též jistý zvolenými prostředky v rámci scénování jednotlivých básní či pasáží. Každá zvlášť zřejmě fungují, ale dohromady vytvářejí nesourodou půdu, na níž se pak rodí mé nejasnosti. 

Místa, kde se texty dle mého nejzdařileji naplňují jsou například: kytko-žánry a silent disco se sluchátky, tanec s lampičkami (zde hudba tolik netlačí, nutno uznat), konflikt s tchyninými jazyky, scéna s květomluvou a židličkovaná, která symbolizuje přesazování. Za nejméně zdařilý považuji moment, kdy se z reproduktoru ozývá doku-přednáška o rozmnožování rostlin. V ten moment pro mě básnivosti získávají nevhodný kontrast vzhledem k proměně jazyka i sdělovacího média. Co mi ale dává nejvíc zabrat, je velké finále, které už od prvního momentu očekávám, protože je k vidění bazének i zahradní konev. Zalévání květiny v pláštěnce. Obraz je to efektní, ale jeho přesný význam, který by se měl zřetelně budovat a na něco vázat, mi bohužel uniká. Holt jsem jako špatně zalitej mileniál někde tam po té botanické cestě mezi přesazováním a nadávkami zlokytek ztratil stopu. Přes všechnu snahu a sympatie mi tak mnohé zůstalo skryté. Možná si ale pořídím malou kytičku do bytu!

‌

foto: Ivo Mičkal

Divadelní třída CED: Vlažnej čay, Brno

Divadelní třída CED: Vlažnej čay, Brno

Divadelní třída CED: Vlažnej čay, Brno

Zpět