Maryša mezi dramatem a oratoriem

7.8.2026

Pokládám za úžasné, že letošní Jiráskův Hronov představil dvě tak odlišné inscenace stále uváděného klasického dramatu bratří Mrštíků – razantní a vrstevnatý přepis lužáneckého Mámení s předlouhým názvem Maryša aneb Kůň není člověk... a Maryšu Divadelního spolku Slavkov u Brna, k níž by bylo lákavé připojit epiteta tradiční či konvenční, jenže ta na jejich inscenaci až tak úplně nesedí.

Nářečím, kroji a zejména zapojením lidové hudby – vše „made in Slavkov“ – se tato Maryša blíží Její pastorkyni valašské Karolinky. Písničky byly vybrány pečlivě, se záměrem, aby kromě navození atmosféry též ladily k dané dramatické situaci (rekrutská, pracovní, modlitba apod.), a dokonce i podpořily charakterizaci postav. Kdo zalistoval programem, mohl si nejen přečíst zajímavý komentář autora výběru písní Adama Blaháka, ale dokonce si některé z nich i zanotovat. Přesto jsou tu dvě okolnosti, které mi na práci s hudbou v inscenaci vadí. Ta první je fakt, že všechny písně znějí z nahrávky (škoda, že se nepodařilo realizovat původní záměr spolupráce s živou cimbálkou zmíněný v programu!), a to v podání studentů i pedagogů JAMU, někdy hudebním výrazem až příliš artistní. Výrazně tak písně ztrácejí na autenticitě, zvláště když se k nahrávce herci na scéně připojují jen velmi rozpačitě, pokud vůbec. Druhá problematická okolnost spočívá v tom, že kromě navození dramatické situace ji hudba někdy i dost brutálně rozbíjí. Příkladem za všechny může být Vávrův smiřovací monolog pronášený k Maryše těsně před smrtí, který je přerušený hned dvakrát poměrně agresivním vstupem rytmické pracovní písně Kerá dobře mlátí (s ilustrativním tancem v druhém plánu scény). Tolik k hudbě.

Samotný tvar inscenace je viditelně rozkročený mezi výraznou stylizací a psychologicko-realistickým prožíváním. Pro nás, kteří jsme nebyli u jejího vzniku, je dost těžké rozklíčovat, jak vypadal původní tvar a jak se během dvou let uvádění inscenace proměnil. Z toho, co jsem na druhém večerním představení viděla, i z toho, co jsem se o vzniku inscenace posléze dozvěděla, je patrné, že režisérka Irena Rozsypalová pracovala v jisté záměrné stylizační rovině, odvozené z její zkušenosti operní režisérky. Odsud zřejmě důsledné pronášení všech zásadních replik staticky čelem k publiku po vzoru barokních operních árií či spíše oratorií, s nehybnou tváří a slavnostní intonací, určenou pro výrazné dějinné citáty. Postiženy jsou tím především obě představitelky Maryši, jejichž výraz se chvílemi blíží Smetanově věštící Libuši.

A vedle toho tu jsou velmi realisticky rozehrávané pasáže klevetivých tetek Strouhalky (Marie Gottwaldová) a Drbalky (Elena Knotková) a především výborně psychologicky propracovaná postava Lízala (Milan Hrazdílek) i trochu v hlasovém nasazení přepálená Lízalka (Věra Stojarová). Stejně tak Vávra (Ivan Marek), Francek (Radim Kachlíř), Rozára (Dagmar Mašová) a další postavy jako by z výše zmíněné stylizace zcela vypadly. Je otázka, jestli tomu tak bylo už od počátku a proč.

Vlastně se ta stylizace týká jen postavy Maryši, rozdělené mezi dvě představitelky – její mladou podobu hraje dívčí Markéta Moudrá, zlomenou Maryšu po sňatku s Vávrou o generaci starší Marta Šujanová. Budiž, není to nic, co bychom už někdy na scéně neviděli, ale když už, tak by se přece jen měla obě vtělení Maryši potkat na scéně častěji a dřív než u symbolického předání hrnku s kávou v závěru. Nabízí se už první moment, po návratu Francka z vojny a jeho opětovném setkání s Maryšou, ale našlo by se jich daleko víc. Prospělo by to oběma herečkám a zejména samotné inscenaci. Přestože lze u obou vtělení Maryši vysledovat společné rysy, především vzdor, který motivuje jejich jednání v osudových životních momentech, jejich absolutní rozpojení je tak trochu z rodu mechanického střídání rolí v postavách televizních seriálů.

Ještě k zapojení dětí. Na počátku tvoří juchající děti spíš jen součást vesnického společenství, teprve v závěru, kdy Maryša předává nejmladší Vávrově dcerce korále od Francka, nabývá jejich účast na smyslu a významu. Bohužel jen letmo naznačeného. Vytanula mi v té souvislosti na mysl inscenace operní Maryši E. F. Buriana, kterou v libereckém Divadle F. X. Šaldy inscenovala loni v květnu režisérka Linda Hejlová Keprtová a kde tři Vávrovy dcery sedí u stolu jako další němá vtělení Maryši, na něž čeká stejný osud – i jim bude časem vnucen nemilovaný muž, protože tak to prostě káže vesnický řád. A pod tímto zorným úhlem už není Maryšin akt otrávení Vávry jen odplatou za její vlastní utrpení, ale gesto vzpoury ve jménu další generace a vykoupení jejich budoucích životů. Myslím, že stejným směrem mířila i slavkovská Maryša. Zřetězení zlomených ženských osudů vedené od Lízalky přes Maryšu dál vnímám jako hlavní téma inscenace slavkovských divadelníků, byť se k němu musíme trochu pracněji prodrat závojem folklorního juchání a oratorní statičnosti.

foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek Slavkov u Brna

Divadelní spolek Slavkov u Brna

Divadelní spolek Slavkov u Brna

Zpět