Městečko Slovensko

9.8.2026

V uplynulých čtyřech letech jsem měl tu čest se potkat s kompletním repertoárem trnavského divadla DISK. V roce 2023 s Cholesterolem (na JH), 2024 s Normalizáciou (kterou jsem zhlédnul na martinské Scénické žatvě těsně po smrti režiséra Blaho Uhlára), loni s Konvekciou (také na JH), letos tetralogii doplnilo Skôr než odídeš. V průběhu vzniku těchto čtyř inscenací v DISKu na režijní pozici vystřídal zesnulého Blaho Uhlára po mnoha letech navrátivší se Dušan Vicen. Uhlárovy prsty sice sahaly až ke Konvekcii, k níž ještě zanechal název a interpretační východisko, ale (do)režíroval ji už Vicen, Skôr než odídeš už je režijně celé čistě Vicenovo, pouze využívá polytematickou dekompozici. Tento unikátní a stále progresivní inscenační přístup, který přivedl na svět skrze své inscenace Uhlár, spočívá v roztříštění dějové linky a propojování zdánlivě nesouvisejících motivů do komplexního obrazu reflektujícího současnou dobu, politiku a mediální realitu, k čemuž se využívají koláže textů, útržků dialogů, situační improvizace a živé hudby. 

Dva herci a pět hereček v maskáčovém (i jiném) oblečení do koláže vřetězí dvě desítky situací, které se nějakým způsobem vážou k otázce položené v anotaci: Odejít, nebo zůstat? Mozaikovitou multivýpověď si k traktaci podobného tématu mimochodem zvolil ve svém autorském Odlivu (premiéra 6. 4. 2024) v SND také režisér Lukáš Brutovský s dramaturgem Mirom Dachom. Inscenace (také se sedmičlenným obsazením) se zabývala odlivem lidského kapitálu ze Slovenska a poutavě pátrala ve struktuře jeho možných významů.

Trnavská inscenace začíná navracejícím se motivem uklízečky, která mimuje vytírání jevištního koberce mopem, snad jako úklid před odchodem, než poslední zhasne. Série situací se poté dál rozvíjí přes skupinu cestovatelů s kufry, kteří se nemohou dohodnout, kam vlastně jít, přes absurdní prosbu ženy odcházející z domu a přející si na památku dítě od některého ze sousedů. Jinou potkáváme na hřbitově u rodinné hrobky, partičku dalších zase v dámské šatně na folklórním festivalu (zde si herectvo začne ke kamufláži přidávat i části a doplňky modrých lidových krojů). Situace se poté začnou věnovat odcházení ze vztahů, zhlédneme rendezvous studenta a zralé ženy, dvou leseb, neschopnost popsat oční vadu mezi rokokovým kavalírem a poloslepou dámou a plánování svatby, při němž paradoxně partnerka požádá svého partnera, aby jí šel za svědka. První kytarová mezihra titulního hitu Františka Krištofa Veselého se zlomí v homofobní výslech rokokového hudebníka. A dále už jen telegraficky: pornospartakiáda, ponížený atentátník, maminčin mazánek, manipulativní semetrika a pasivní alkoholik a tábory na převýchovu k normálnosti. Když úvodní skupinka konečně dorazí na místo, kam chtěla, zjistí, že jim v další cestě překáží dopravní kužel u jedné z postav v obýváku a poté, co se někdo omylem ve vedlejší místnosti vykálí, zbývá čas tak akorát na závěrečný spirituál Stand by Me Bena E. Kinga. Song o opoře v nejtěžších chvílích člověka. 

Trnavské herectvo funguje jako kompaktní monolit složený z výrazných typů, které budují svoje role citlivě i expresivně, podle toho, jak která situace graduje nebo odeznívá. V souboru je i čerstvý nováček, který mezi ostatní okamžitě zapadnul jak poklice na hrnec. Škoda jen, že sál JD pohltil při první dnešní repríze podstatné části dialogů a některé pointy od osmé řady i nastraženým uším unikaly.

Tuto sérii „bizarních nedorozumění, argumentačních faulů a zkratkovitých řešení“, jak končí anotace, lze nahlížet skrze dramaturgickou i výtvarnou výstavbu: linie situací je zřetězena spíše asociativně a někdy se lehce od pevně vytyčené tematické osy odchýlí, ale tato odchylka se směrem k závěru inscenace limitně přibližuje nule. Výtvarný klíč zase nabízí vysvětlení mnoha nepříjemných, rasistických, vulgárních a xenofobních výroků – kamufláž slov, za kterou se schováváme, před kterou se schováváme, které čelíme a s níž bojujeme. Je to svět dneška, v kterém se žít nedá a z nějž je nutné odejít. Kam, to jsme se sice ještě nedohodli, ale míra nesnesitelnost je už tak vysoká, že okamžik odchodu prostě nastat musí. Tato inscenační teze je o to bolestivější, že DISK nám hraje především o stavu společnosti a politické kultury našeho východního souseda – a vzhledem ke zvoleným groteskním a vyšinutým jevištním prostředkům i přímočaré otevřenosti je to v něčem podobné kritice, která se k současnému stavu politické reprezentace a společnosti v USA řine z posledních sezon seriálu Městečko South Park. Obě díla jsou sice extrémně absurdní, ovšem nikoliv proto, že by ukazovala něco vymyšleného, ale naopak důsledným zobrazováním s uměleckou nadsázkou zpracované mrazivé faktografie.

foto: Ivo Mičkal

Divadlo Disk Trnava

Divadlo Disk Trnava

Divadlo Disk Trnava

Zpět