95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
„Most mám moc ráda, protože je to nejzelenější město v České republice“
2.8.2022
V Mostě jsem byla letos na jaře poprvé. Nechci z jedné letmé několikadenní zkušenosti vyvozovat žádné obecnější závěry, ale uniformita panelákového města, ve kterém jsem se absolutně nedokázala zorientovat, protože jsem měla dojem, že vše vypadá stejně, na mě silně dolehla.
Jako holka původem z historického maloměsta, jehož podoba je jakýmsi nesourodým a často neladícím slepencem jednotlivých historických etap, od středověkých počátků, renesančního rozkvětu, silné stopy židovské komunity, bohatého centra textilního průmyslu, komunistického plánování až po divoký kapitalismus devadesátých let, jsem zvyklá, že město vypráví na každém rohu neustále svůj příběh. Nepochybuji, že tyto příběhy vypráví i Most (stejně jako třeba Havířov, kde jsem podobnou zkušenost udělala před dvaceti lety), ale prostě jen na první pohled pod vším betonem nejsou tak snadno rozpoznatelné.
Inscenace Eva H., která mapuje osud jedné Mostečanky v průběhu dvacátého století, jejíž život byl po celou dobu spjatý s jejím rodným městem a jeho proměnami, mi ve snaze dnešních mladých Mostečanek ze souboru Nejmenší částice při ZUŠ F. L. Gassmanna lépe poznat místo, kde žiju, přijde podstatná. Nostalgie po něčem, co bylo a není, ztráta historické paměti, a tím do jisté míry i své kulturní identity, na mě z příběhu Evy H., jak jej Mostečtí vyprávěli, taky zapůsobila nejsilněji.
Je předností pedagoga a režiséra Pavla Skály, že podobná náročná, politicko-společenská témata se svými svěřenci vyhledává pravidelně. V Evě H. se pak naplňuje i pedagogický záměr vyzkoušet si práci s loutkou a animaci předmětu. Dokumentárně-znakový jazyk Mosteckých má své přednosti i svá úskalí.
Volba loutek v podobě dřevěných špalíků – v podstatě mnohotvárné stavebnice - mi přišla velmi šťastná ve své variabilitě, kdy jsou polínka chvíli domy, chvíli obyvateli a jindy třeba hákovým křížem. Trefná je volba dřeva v inscenaci o proměnách města samozřejmě i čistě ve své funkci základního stavebního materiálu. Moment, kdy se dřevo vymění za paneláky ytongových tvárnic, které na jevišti ční jako hřbitov plný panelových náhrobků, pro mě taky byl jeden z nejsilnějších momentů inscenace.
Principy loutkového divadla zároveň umožňují vyjadřovat se přísně znakovým jazykem, udržovat si distanc a vyhnout se tak sentimentu, patosu, či psychologizaci, která může být pro mladé herečky ošidná. Zároveň tento odstup někdy přece jen příliš vzbuzuje dojem mechanického předčítání životopisného článku v novinách. Pětice dívek – a všechny jsou jevištně vybavené, mezi sebou i směrem k publiku komunikativní a veskrze sympatické – zřejmě vedena pochopitelnou snahou hrát věcně a civilně, se často uchýlí k jakémusi univerzálně kultivovanému, „moderátorskému“ projevu doprovázenému milým úsměvem. Nezáměrně pak občas působí vyprávěným příběhem vlastně nezaujatě. Zřejmě taky kvůli tomu, že životní osudy Evy H. nebyly nijak drasticky tragické ani dramaticky efektní, alespoň ne nijak výjimečně nad rámec příběhů, které složité dvacáté století přinášelo snad do každé rodiny, nepůsobí pak podání protagonistek ani jako efektní kontrast k obsahu sdělení.
Emoce do inscenace pak přináší autentická nahrávka paní Evy. Jsem si jistá, že to nebyl záměr, ale jako velmi nešťastné mi přišlo, když v momentě líčení, jak za války Němci napadli a surově zbili jejího tatínka, byla nahrávka ztlumena v půlce věty, aby se mohlo jít k další situaci. To, že ženě nebyla dána možnost, aby příběh dopověděla, mi přišlo velmi necitlivé a soubor najednou působil, že její příběh používá jen jako nástroj ke své exhibici. Znovu opakuji, že vím, že to záměr určitě nebyl, jen mám potřebu upozornit na svůj divácký vjem.
Jinak ovšem právě situace napadení Evina otce patřila v inscenaci k těm nejpovedenějším, kde se jasně vyjevily výhody spojení principů loutkového a dokumentárního divadla. Kontrast emotivní autentické nahrávky a drastického, skoro „rakvičkářského“ násilí, které si může dovolit právě jen loutkové divadlo (dívky s chutí nastoupily s nožem, pilkou a sekyrkou a začaly polínko představující Evina otce „opracovávat“), fungoval skvěle.
Jitka Šotkovská
