Nejvíce se mi líbila loutka čerta

9.8.2026

Když jsem se zhruba před dvěma měsíci dozvěděl, že se v hronovském programu setkám letos již podruhé s nejnovější inscenací pražského divadla Ojebad Portrét umělce jako, která si na festivalový slalom musela rok počkat, neboť loňský entry point v Turnově museli kvůli onemocnění v souboru vynechat, vyndal jsem z knihovny všechny své Joyce a jal se je po letech znovu studovat. Když jsem konečně po 13 letech čtení dorazil dnes na Zimní stadion, vzpomněl jsem si, že chci-li tento autorský monolog Otty Linharta (a Patrika Linharta a kolektivu) pro devět hlasů pochopit, měl jsem přečíst ještě komplet Shakespeara, Dylana Thomase, Homéra, naposlouchat si Boba Dylana a Mary O’Hara, ideálně se i naučit irsky a pro jistotu si oprášit dějiny Irska i Rakousko-uherské monarchie. Akorát že vůbec.

Třetí díl tzv. Bublinové tetralogie (jejímž prvním dílem byla Odborná porota, s kterou se divadlo dostalo na JH poprvé a do letoška naposled, a druhý díl se jmenoval lapidárně 2. díl) tohle všechno sice zpracovává, propojuje, komentuje a ironizuje, ale obsáhlé znalosti zmíněných děl vlastně nevyžaduje. Je to čistě autorská (a dlužno říct, že velmi povedená) hra o zhrzeném autorovi, který sdílí svůj byt se svými pseudonymními alter egy, aby je měl pořád na očích, přičemž každé z nich má na tvorbu svůj vlastní pohled, byť tím zastřešujícím egem je právě autorský subjekt Linhartův. Tento princip se ostatně pojmenovává i v samotné inscenaci, kdy Linhart již v roli vypočítává, jak daleko je třeba v epigonství nějakého slavného autora zajít, aby bylo možno z díla tohoto následovníka vydolovat ještě nějaký zajímavý citát. Tohle situační sebekomentování se několikrát opakuje, např. když alter ego v podání Oskara Hulce nejprve popíše, že se dopustí natolik skandálního projevu, že se na tento festival již nikdy nedostanou, načež se tento skandální projev odehraje a zastaví jej až blackout, zásah dalšího z alter eg, boha divadelní techniky. 

Výtvarná stránka inscenace využívá trashovou estetiku a postavu dramatika i celé jeho 2+kk situuje do situace těsně po vymalování. Vše včetně elevace je přikryto igelitem, v prostoru jen visí několik prázdných rámů (které mimochodem občas herecké akci spíše překáží, ač by jí měly sloužit), Linhart má na sobě celotělovou bílou kombinézu a na zádech malířský váleček. Když si diváci hlediště rozbalí a usadí se, malíř se z části svlékne z kombinézy a váleček vymění za karabinu sejmutou ze stěny. Nebudou se tedy s portrétem/dramatem příliš mazat, spíše si z nás budou střílet. Postupně se rozbalují i jednotlivé pseudonymy zpod igelitu a i oni se vylupují ze skořápek celotělových bílých kombinéz z netkané textilie. Jasný odkaz na refrénovité: „Věděli jste, že Joyce mohl psát, jen když byl oblečen v bílé?“ Ostatně v zadní části jeviště, za jedním z visících rámů, je Joyce ztělesněn jedním z herců, nejprve v ikonických pózách z fotografií, později dokonce jedoucí na bicyklu napříč hracím prostorem. Mimochodem portrét Joyce jako cyklisty unikl všem mým pokusům o výklad, neboť tento nikdy jako sportovec nevynikal a jde tedy o jednu z mnoha autorských poťouchlostí, kterými je inscenace prošpikována. Další z těchto poťouchlostí je i dvoučlenná kapela Siréni, která nás na začátku vítá mexickým mariachi a ze sálu po konci vyprovází folkovou písní bratří Nedvědů. Její pojmenování vychází jednak z bájných homérských oblud, ale je i názvem jedné z kapitol v Odysseovi Joyceově.

Herectvo Ojebad je spíše neherectvo, ale ze svých hendikepů či nepřesností dokáže velmi dobře týt, případně je tematizovat. Například když tichá matka Ivony Vavříkové svůj sebeautorský pohled na tvorbu rapuje do mikrofonu, případně když si ego vysní jedno své alter ego s rotacismem, kterým je neodmyslitelně obdařen právě Hulec. Umělecké hlasy spolu nejen souzní, ale i soupeří, například když naivka Anny Černé soutěží s nesmělým angličtinářem Jana Tesaře nad psacím strojem a vytváří absurdní sérii dramatických námětů, z nichž některé jsou usazeny do hronovského kontextu. Umělec má svá alter ega průběžným jednáním stále pod dohledem, ale i tak se vymknou jeho kontrole a opijí se. Těsně před závěrem dojde k zjevení homérského věštce Teiresia v neotřelém podání Zdeňka Buchala, který oslovuje pseudonymy i diváky s anketou, kdo je jejich hrdinou. Dozvíme se tak několik slavných jmen a sám autor zamachruje jménem nejpromyšlenějším: Maximilian O’Donnell (rakouský důstojník irského původu, který vstoupil do historie tím, že zachránil při atentátu život tehdy třiadvacetiletému následníkovi trůnu Františku Josefu Habsburskému). Zbývá tak už jen všem postavám – až na cyklistu, technika a věštce – zakroutit krkem, okomentovat to vděčným tvrzením, že nejdůležitější je nápady zahazovat a vše znovu zabalit do igelitu.

Portrét umělce jako je divadlem pro silné povahy, které snesou nekonečné proudy ironie a cynismu, někdy dokonce v podobě osobních urážek a výpadů, padesát minut neustálého kouření a jsou milovníky intelektuálního punku. Rozhodně je to však setkání s unikátním dramatickým textem, který nemá v Česku obdoby.

‌

foto: Ivo Mičkal

Ojebad, Praha

Ojebad, Praha

Ojebad, Praha

Zpět