Nešťastně zakopaný pes

1.8.2026

Israel Horovitz je zkušený americký dramatik, který umí napsat vděčné texty pro herce. Drahá Mathilda je z tohoto rodu. Viděla jsem ji v obou profesionálních českých inscenacích. Pod titulem Příliš drahá Mathilda ji v roce 2007 poprvé uvedla režisérka Kateřina Iváková s Jiřinou Jiráskovou, Vladimírem Dlouhým a Veronikou Freimanovou v pražském divadle Blaník, o devět let později ji v Divadle U Valšů nastudoval Otakar Kosek s Danielou Kolářovou, Lubošem Veselým a Ilonou Svobodovou. Pokud je mi známo, inscenace Náchodské divadelní společnosti je třetím uvedením tohoto textu.

V obou případech mně hra připadala zajímavá, dialogy živé a postavy plus mínus uvěřitelné. Ve včerejším náchodském představení mi ale dialogy šustily papírem a planým moralizováním, postavy mě nepřesvědčily o motivacích svého jednání a příběh mi přišel uměle vykonstruovaný. Lámu si hlavu, čím to bylo. Určitě ne tím, co každého hned napadne, že srovnávat amatéry se špičkovými profesionály není fér. Před lety mě uchvátila inscenace hry Johna Mista Sonáta pro lžíci (rovněž v režii Kateřiny Ivákové) s vynikající Jiřinou Jiráskovou a Danou Syslovou, o deset let později jsem tutéž hru viděla v podání radotínského souboru Gaudium (režie Libor Ulovec) se skvělými dámami Vlastou Pilařovou a Hanou Řehořovou, které se oběma profesionálkám naprosto vyrovnaly, a můj zážitek byl stejně radostný a silný. Takže v tom to nejspíš nebude.

Náchodští jsou bez diskusí dobří herci, Ludmila Šmídová navíc i velmi zkušená režisérka, jež má na svém kontě řadu výborných inscenací, z nichž některé jsme měli možnost vidět i na Hronově. Ten nešťastně zakopaný pes bude nejspíš v tom, že Ludmila Šmídová tentokrát přecenila své síly a obsadila se do hlavní role ve vlastní režii. Letitá zkušenost mi napovídá, že toto nedopadá dobře ani u sebezkušenějších profesionálů. Zažila jsem to mnohokrát. A v případě takové klády, jakou představuje role Mathildy, je patřičný odstup a režijní vedení naprostou nutností. 

Mathilda Ludmily Šmídové je půvabná stará dáma z rodu slečny Marplové či Babičky Boženy Němcové, nicméně z francouzského šarmu podloženého ostrou a dobře zacílenou ironií, kterou Mathilda ráda a s úspěchem používá, i z její obdivuhodné životní síly má pramálo. Herečce nepomáhá ani zjevný hlasový handicap, nutící ji k intonačně jednotvárné vysoké poloze málo znělého hlavového tónu, takže její Mathildě od desáté řady dál bylo v hledišti Jiráskova divadla slyšet a rozumět jen každé desáté slovo, konce vět pak téměř vůbec. Pravda, ve druhé polovině se to o něco zlepšilo, ale přetrvala jednotvárná zpěvavá vyprávěcí intonace, která patrně vyvolala můj dojem otravného moralizování místo živého a tématem naplněného textu.

Bohužel totéž (s menšími výjimkami) platilo i o vztahu Mathiase Pavla Rysa a Chloé Moniky Heinzelové, z jejichž dialogů skutečně nebylo patrné, co způsobilo tak zásadní přehodnocení jejich počáteční výrazné animozity v láskyplné splynutí.

Téhle inscenaci bohužel výrazně schází režijní vedení všech herců, důsledné vybudování uvěřitelného příběhu a vztahů postav na základě čitelného dramatického jednání. Přesto nelze říci, že šlo o neúspěšné představení. Jenže vstřícné reakce diváků patřily tentokrát daleko více vtipným textovým bonmotům než divadlu samému. Je mi to moc líto, protože jsem se na náchodskou Drahou Mathildu opravdu moc těšila. 

‌

foto: Ivo Mičkal

‌

Náchodská divadelní scéna

Náchodská divadelní scéna

Náchodská divadelní scéna

Zpět