Netřepat, nemíchat

2.8.2026

Vyhmátnout v popkultuře známé, banální (i když něčím dráždivé – v mletí masa je cosi horrorového) cvičné slabikářové věty, s nimiž se většina z nás v dětství setkala, a naplnit je obsahem, který o lidské zkušenosti něco říká, je dobrý nápad. Není z nejneotřelejších, koneckonců různé humorné variace typu „Ema mele mámu“ už zazněly. Vystavět ale na základní dvojici vět miniaturu popisující možný vývoj a dynamiku vztahu matka–dcera, což přesně udělal strakonický ženšen, dělá z obyčejného srandičkování dvacetiminutovku, již stojí za to vidět. 

Přesto mám nad inscenací pochybnost, která souvisí s typickou strakonickou estetikou upatlanosti. Z principu proti ní nic nemám, ale tentokrát se mi zdálo, že se z vršení tekutin, jídla a bůhvíčeho dalšího spíš než význam vyloupl guláš. Těžko hledám smysl použití holicí pěny – ať už má být holicí pěnou, nebo jakousi šlehačkou na koktejlu života –, podobně nahodilá se mi zdá práce s kameny zdrsňujícími hrdla lahví, než coby životní těžkosti klesnou na dno. Každý znak zvlášť je možné si vyložit, ale jak se k sobě má holicí pěna a kámen, to nevím. Celou situaci dost komplikuje i tajemné šero, v němž lze některé objekty složitě identifikovat – máčejí se v životních nádobách Emy a mámy kukuřičné křupky? Zapichují do svých apartních pěnových čepic grahamové tyčinky? Pokud ano, na životní cestě od dětského žužlání po večírkové zobání by i to mohlo smysl mít, ale stejně bych se přimlouvala za větší čistotu v prostředcích bez ohledu na to, jak moc bordelu po nich zůstane.

Jindy to ale zase skvěle funguje – přelévání společné „krve“, vnitřní vření matky, když se dcera začíná vymezovat, nebo jednoduché a přitom zdrcující konečné matčino vylití. Zásadním kladem inscenace jsou také výkony Terezy Kortanové a Marie Holkupové, které s grácií zvládají pomocí intonací a důrazů v pár permutovaných větách sugestivně předat vztahové turbulence s přesnými nuancemi. 

Minimalistická a funkční práce s jazykem je koneckonců to, co mě na Ema mele maso poutá nejvíc. Když se poprvé dcera odhodlá vystoupit z idyly tím, že „Ema mele maso“, je to jasný emancipační krok. Přitom je jedno, co Ema skutečně dělá, podstatné je, že to dělá sama, gramatické vlastnosti věty se stávají tématem. V této jednoduchosti pro mě spočívá největší síla inscenace. Dopřála bych tedy této minimalistické drobničce ještě více minimalismu. 

foto: Ivo Mičkal

ženšen, Strakonice

ženšen, Strakonice

ženšen, Strakonice

Zpět