Nevděčný syn a developer v converskách

7.8.2026

Divadelní spolek Gen D se za svou pětiletou historii dostal na JH již podruhé. Poprvé to bylo před dvěma lety, kdy soubor vzniklý ze spolužáků Celoroční herecké školy v Praze přivezl s nominací z volyňského Pikniku parodickou crazy komedii Mafiano. Generačně spjatý soubor pro letošní inscenaci Nádraží Sladivody oslovil a obsadil i herečku DS Křoví z blízkého Radotína (oni sami jsou z Dolních Břežan) Věru Haneškovou – a společně nastudovali hru o tragickém osudu nerozhodného výpravčího z malého nádraží nedaleko Říčan (podobnost s tragickým osudem nesmělého výpravčího z Kostomlat je vskutku jen zdánlivá).

Autory hry i režiséry jsou opět dva z herců, Daniel Klouda a Adam Jurčík. Děj se odehrává v druhé polovině roku 1992, kdy se dohodlo a uskutečnilo rozdělení Československa. Výpravčí Jaromír, syn texaského přistěhovalce, žije již pouze s matkou přímo v budově nádraží ve Sladivodech. Tam je často navštěvují jeho přítelkyně Eva a matčina kamarádka Věra (ta ale ve hře nevystupuje). Život na vsi rozvíří příjezd pražského developera Vladimíra, který má stavební povolení budovu nádraží zbourat a postavit místo ní sklady. Jaromír je přeložen do Prahy na smíchovské nádraží, kam se však stěhovat nechce, tudíž sepíše petici proti demolici. Tato jeho aktivita a několikeré nedodržení slova způsobí rozpad vztahu s Evou, která se naopak do Prahy stěhovat chce a její cesty tam vyústí v románek s developerem. Po neúspěchu petice učiní Jaromír několik dalších pokusů výstavbě zabránit, nejprve se pokusí Vladimíra křivě pomluvit, později mu zapálí sklad stavební techniky. Ani to však běh událostí nezastaví, a tak jej na silvestrovské/novoroční tancovačce, na které se jeho matka snaží naposledy vyburcovat obyvatelstvo proti bourání, před zraky všech umlátí jeho vlastní lopatou. 

Kriminální příběh, pouze zdánlivě plný dramatických zákrut a působící dosti uměle a vymyšleně, se vlní spíše jen jako malé neposedné hádě. Jevištní podoba hry má necelých devadesát minut a je to dáno zejména tím, že mimo výše zmíněné čtveřice postav nás příběhem doprovází dvojice trampů hrajících na kytary, komentující a zhudebňující některé mikrosituace hry (a např. hudební vložka shrnující Věřinu návštěvu nebo píseň o formálních nedostatcích Jaromírovy petice byly jedněmi z nejvtipnějších skladeb tohoto JH). A aby toho nebylo málo, tak má tato kriminálka se zpěvy ještě žánrové westernové mezihry, v kterých nám tajemný Muž beze jména vypráví legendu o Franku Walterovi (podobnost se jménem spolkového prezidenta Německa je opět zdánlivá), mstiteli, který má na svém kontě už šestadvacet křížků a všechnu svou špinavou práci udělá do oběda.

Michal Zahálka ve své recenzi v hronovském věstníku č. 5/2024 o postavách ve hře Mafiano píše, že nejednají v intencích inscenátory vymezeného žánru, ale „často dělají spíš to, co zrovna potřebují scenáristi“. Ve Sladivodech už se scenáristé posunuli, jednání je (o něco) uvěřitelnější, postavy plnokrevnější a situace hlavního příběhu jdou za jasným cílem. Vtipné a absurdní dialogy mnohdy vtipně komentují samy sebe, humor vzniká také z minimalistického herectví, kdy zejména Jurčík uhraje svoje reakce pouhým pohledem nebo nehybností. Situace jsou stavěny spíše staticky, často u stolu, přičemž postavy si sedají, kam to zrovna jde, ačkoliv je zhruba pět typů scénického vybavení (židle, koš, sud, palety, pražce) často rozmístěno v dosti nelogických mizanscénách. Ve scénografii je užita projekce na bílý stan v pozadí, v kterém se dočasně zabydlí developer Vladimír. V ní zhlédneme dobové zpravodajství, ale i rozmlženého Predátora, na kterého se postavy vydávají do kina. Haneškové matka je šikovně uchopena jako podprahově manipulativní, často se jí však stává, že je při jednání otočena směrem od diváků a není ji slyšet. Postavy se také dosti často převlékají, patrně v souladu s běžícím časem fabule. Vzhledem k tomu, že se tak často děje přímo před našima očima, přináší to do vrstev inscenace ne zcela pochopitelnou významotvorbu.

Dramaturgické otazníky se mi zhmotňují také nad walterovskými pasážemi vyprávěnými Kloudou – analogie mezi desperádem Divokého západu a provinčním vrahem mi nepřijde nosná –, ale i nad užitím písně Goodnight, Irene (a přetištěním části jejího textu do programu), která lká především na zpěvákův zpackaný milostný život, přičemž Jaromír milostnou vášeň na přední příčky svých priorit rozhodně nestaví. Jako roztomilý žert naopak vnímám fakt, že Jaromír vypravuje vlaky nelogicky červeným terčíkem STŮJ narozdíl od klasické zelené výpravky. Takřka imerzivní pokus o vtažení diváků do děje při závěrečném matčině proslovu na tancovačce pomocí světla a letáků dokonce oceňuji, podobně jako zmíněnou situaci v kině.

Skončit lze opět citátem ze Zahálky: „… je tu spousta potenciálu, spousta kvalit, podle mě taky dost práce… ale pevně doufám, že jsme se s Gen D nepotkali naposledy.“ Něco na tom Gen D prostě je!

‌

foto: Ivo Mičkal

DS Gen D, Dolní Břežany

DS Gen D, Dolní Břežany

DS Gen D, Dolní Břežany

Zpět