Nikdo se ještě nevrátil

6.8.2026

Asi nejsem sám, kdo při každém festivalovém pobytu v Hronově vzpomíná na pana profesora Císaře a na to všechno, co nás naučil. Když začala večerní repríza inscenace Pátečních hochů, vzpomněl jsem si na něj zvlášť intenzivně, ale z důvodů trochu pochybných. Vybavilo se mi totiž, jak se honosil tím, že zásadně nečte anotace, a blesklo mi hlavou, do jaké míry to byla teatrologická metoda umožňující čisté vnímání bez nežádoucího předporozumění (a rovnou budiž řečeno, že nepochybuju o tom, že tohle určitě alespoň zčásti ten důvod byl) a do jaké míry to byla festivalová provozní nutnost. Zkrátka a dobře: začala večerní repríza inscenace Pátečních hochů a mně došlo, že v tom všem festivalovém zmatku nevím o nic víc, než že to je inscenace Pátečních hochů. I věnoval jsem tichou vzpomínku panu profesorovi a jal se nepředporozuměně nořit.

Začnu tím, že budu trochu protivný, ale předem slibuju, že toho brzy nechám. Už párkrát jsem měl letos v Hronově dojem, že některé inscenace z ranku divadla poezie jeví (byť jsou třeba výtvarně nebo jinak nápadité a působivé) povážlivé nedostatky v práci s textem. V případě KO-LO-BĚHu mě v tomto ohledu jistá pochyba přepadla hned v první větě: pokud jsem se nepřeslechl, začalo se gramatickou chybou, slovo hranice správně nemá v žádném pádu množného čísla tvar hranicí* a já se hrozně omlouvám, ale ať se snažím sebevíc, svého vnitřního jazykového redaktora nedovedu nebrat s sebou do divadla. A když mě přepadne takováhle pochyba, chvíli mi vždycky trvá, než ji setřesu, a tak jsem se taky jistou chvíli musel snažit na představení napojit. Zdálo se mi, že si soubor vybral sympaticky neatraktivní téma smrti, přistoupil k němu se svou sympatickou energií, ale přednes jednotlivých citátů klasiků mi namnoze přišel spíš kultivovaný než niterný. Rád jsem se na to díval, přišlo mi to místy zajímavější, místy méně zajímavé, tu a tam jsem docenil výraznou práci s pohybovou expresí (ta mi už přišla podstatně přesvědčivější), ale s nadějí na opravdu strhující zážitek už jsem se loučil, když tu náhle…

Přišla chvíle velkého monologu Kristiána Valeše o křížcích na místech tragických nehod v kraji, který je mu blízký. Tady už nebylo vnějškového vůbec nic: skvěle postavený text byl skvěle podán a KO-LO-BĚH si mě získal a už nepustil. Nepustil mě až do té fantastické závěrečné scény, v níž odejde blízký člověk a my s hmatatelným napětím čekáme na reakci, místo které přijde ta nejpomalejší, nejdrtivější zatmívačka, jakou jsem kdy v divadle viděl.

Brrr. Děkuju.

‌

* Čtvrteční okénko jazykovědných pozoruhodností: pokud jde o 2. pád mn. č. u podstatných jmen končících na -ice, ačkoliv se tato skloňují podle vzoru růže, aplikuje se u nich tzv. nulová koncovka. Všichni vaši kamarádi v Tritonu určitě stojí o to, abyste je o téhle zajímavosti informovali.


foto: Ivo Mičkal

Páteční hoši, ZUŠ Louny

Páteční hoši, ZUŠ Louny

Páteční hoši, ZUŠ Louny

Zpět