97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
6.8.2026
Recenze Jitky Šotkovské na inscenaci Okenice
Už téměř stálý účastník Jiráskova Hronova, brněnský soubor Frgál na nitkách, si pro svoje dvacetipětiminutové „něco z ničeho“, jak uvádí v anotaci, zvolil mystifikační rámec divadla poezie neexistujícího polsko-chorvatsko-ruského básníka Otakara Migawky. Nejde o žádnou důslednou cimrmanovštinu a důmyslnou hru s divákem, zaštítění se dílem zapomenutého či spíše zapomenutelného umělce tady slouží jen jako vnější svorník pro sled nesouvisejících obrazů, scének a mikrosituací. Ty vycházejí z krátkých slovních sentencí jakoby náhodně zaznamenaných – jedno zda zaslechnutých ve vlaku z České Třebové, opsaných ze záchodků v Tritonu či kdekoliv jinde, nebo vynořivších se v hlavě těsně po probuzení. Takováto nahodilá dadaisticko-poetická absurdní koláž všedního dne není nic nového a jako tvořivý postup je zcela legitimní. Mně se třeba vybavila rozkošná povídka A. P. Čechova Kniha stížností, která je koncipovaná jako sled nesouvisejících zápisků v knize stížností v čekárně nejmenovaného nádraží. Jestli se vynoří spojitost, význam nebo dokonce téma, je jedno, stane se to jak kdy a zásadní roli hraje naladění a osobnost recipienta, co zrovna jemu brkne na osobní imaginativní či emocionální strunu či steče magickým trychtýřem nonsensu, kam má. U mě to byla třeba příšera v šuplíku, dámy čekající v Zemance, i když všichni muži odešli, a především brutálně brečící holčička s deštníkem, která chtěla jít pěšky, ale maminka ji narvala do MHD.
Co, o to tu ovšem ani tak nejde, podstatné je jak. A tady je to skoro, jako by Frgálové psali kuchařku divadla poezie (a že ho mám za ty roky strávených na Wolkrově Prostějově nakoukaného dost) – pracuje se skvěle s rytmem, kontrastem, nadsázkou, dynamikou, střihem, refrénem i gradací, konkrétnem i abstrakcí, koncentrace se potkává s přirozeností, nechybí atmosféra, snad jen pointy a tečky by ještě mohly být údernější.
A i když Frgál (oproti minulým letům) nakonec asi nevykouzlil žádný obraz natolik kouzelný, že by mě nutil do mého vnitřního či verbalizovaného „och“ a „ách“, nejpodstatnější mi nakonec přece jen přijde hravá poťouchlost, mile nablblá drzost a energie, se kterou se vrhají do komunikace s publikem. A to jim to vše nadšeně vrací. Jistě, trochu mi hlavou vrtá, proč jako východisko pro všechno to jevištní blbnutí bylo zvoleno devět Ikea krabic. Ale hned si odpovídám – prostě proto. Na ten lep, abych hledala skryté významy, neskočím.
foto: Ivo Mičkal