Portrét umělce v jinošských letech l. P. 2026

2.8.2026

Čekání na Filipa turnovského souboru Tutu Bazo je přesně ten typ uměleckého zážitku, který obvykle můžete nalézt jen v amatérském divadle, zejména v tom mládežnickém, a kvůli kterému se vyplatí ho sledovat. Jde o tzv. „autentickou generační výpověď s osobním ručením“. Jako východisko pro přímočaré sdělování svých vzpomínek na dětství, zážitků z dospívání a líčení svých snů, tužeb a plánů volí pětice mladých mužů jednoduchou situaci zkoušky garážové kapely, která ne a ne začít, protože band leader Filip (který umí jako jediný na něco hrát) opět nedorazil. A tak se čeká a u toho mudruje. Pánové z Tutu Bazo si nelámou hlavu s rafinovaným budováním dějové konstrukce (resp. s dějovou konstrukcí), propracovanou scénografií (i když moment, kdy je každý charakterizován skrze nápoj, který pije, ať je to pivo, ionťák, nepatřičně dospělácká sklenička červeného, nebo jakýsi jogurtový nápoj, je trefný a efektní), nedbá se na návaznost dialogů, motivace jednání či snahu vzbudit alespoň zdánlivě dojem realistické pravděpodobnosti, že to, co se děje na scéně, přirozeně plyne z okolního dění. O to vše v této inscenaci opravdu nejde.

Její síla je v komunikaci s publikem, v lehkosti, s jakou jsou protagonisti na sebe napojení a drží jednotnou stylizaci, v humoru, sebeironii i upřímnosti, se kterou se vydávají divákovi všanc. Vše to působí punkersky ležérně, snad až ledabyle, ale je to zdání. Udržet tento dojem spontánnosti, nenazkoušenosti chce notnou dávku preciznosti a promyšlenosti. Inscenaci jsem viděla podruhé, a i když se vyvíjí, drží pevně. Pozoruhodné taky je, že i když v úvodu pánové jednotlivé postavy charakterizují poněkud dryáčnicky, až karikaturně, a črtají je do snadno rozpoznatelných typů – pohodáře, sportovce, netečného flegmatika, neurotika a nemoderního inťouše, dokáží vzbudit dojem autentičnosti, jakési insitní upřímnosti. Daří se jim taky zdatně balancovat na hraně zábavnosti, a ač jim jde publikum velice na ruku, neurvou se a nesklouznou k bohapusté exhibici, i když směs hudební neumělosti a nablblých choreografií, na nichž většina čísel stojí, by k tomu roztočit „spirálu trapnosti“ o trochu víc mohla svádět. Tutu Bazo jsou přímočaře zábavní, (sebe)ironičtí, mají smysl pro pointu, dokáží hláškovat, mají nadhled, umí být trapní, bezradní, zmatení, laskaví, neohrabaní, empatičtí i natvrdlí. Předně jsou ale citliví.

Podobný typ „sebezpytných“ produkcí jsme zvyklí vídat spíš od dívčích kolektivů, s jejich vyrovnáváním se s často neúspěšným navazováním vztahů, pubertálními proměnami těl, nesnadnou komunikací s rodiči, sněním o budoucnosti i úzkostí ze stavu světa. Kluci jsou přece ti, co o svém prožívání nemluví a maximálně srandují. Tutu Bazo jako by na jevišti zhmotnili představu chlapectví na cestě k modernímu mužství, které dokáže sdílet emoce, otevřít se, navazovat mužská přátelství, ukázat zranitelnost a nejistotu, mužství, po kterém se dnes tolik volá. Jak ukázala v posledních dnech bouřlivá debata okolo na sociálních sítích silně trendujícího článku Anny Koucké o soudobém randění, řada žen věří spíš v bájného jednorožce, než v emočně vyspělého muže. Třeba to s tou manosférou ale nebude tak zlé. Aspoň v amatérském divadle.

foto: Ivo Mičkal

Tutu Bazo, Turnov

Tutu Bazo, Turnov

Tutu Bazo, Turnov

Zpět