97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
2.8.2026
Recenze Jitky Šotkovské na inscenaci Čekání na Filipa
Čekání na Filipa turnovského souboru Tutu Bazo je přesně ten typ uměleckého zážitku, který obvykle můžete nalézt jen v amatérském divadle, zejména v tom mládežnickém, a kvůli kterému se vyplatí ho sledovat. Jde o tzv. „autentickou generační výpověď s osobním ručením“. Jako východisko pro přímočaré sdělování svých vzpomínek na dětství, zážitků z dospívání a líčení svých snů, tužeb a plánů volí pětice mladých mužů jednoduchou situaci zkoušky garážové kapely, která ne a ne začít, protože band leader Filip (který umí jako jediný na něco hrát) opět nedorazil. A tak se čeká a u toho mudruje. Pánové z Tutu Bazo si nelámou hlavu s rafinovaným budováním dějové konstrukce (resp. s dějovou konstrukcí), propracovanou scénografií (i když moment, kdy je každý charakterizován skrze nápoj, který pije, ať je to pivo, ionťák, nepatřičně dospělácká sklenička červeného, nebo jakýsi jogurtový nápoj, je trefný a efektní), nedbá se na návaznost dialogů, motivace jednání či snahu vzbudit alespoň zdánlivě dojem realistické pravděpodobnosti, že to, co se děje na scéně, přirozeně plyne z okolního dění. O to vše v této inscenaci opravdu nejde.
Její síla je v komunikaci s publikem, v lehkosti, s jakou jsou protagonisti na sebe napojení a drží jednotnou stylizaci, v humoru, sebeironii i upřímnosti, se kterou se vydávají divákovi všanc. Vše to působí punkersky ležérně, snad až ledabyle, ale je to zdání. Udržet tento dojem spontánnosti, nenazkoušenosti chce notnou dávku preciznosti a promyšlenosti. Inscenaci jsem viděla podruhé, a i když se vyvíjí, drží pevně. Pozoruhodné taky je, že i když v úvodu pánové jednotlivé postavy charakterizují poněkud dryáčnicky, až karikaturně, a črtají je do snadno rozpoznatelných typů – pohodáře, sportovce, netečného flegmatika, neurotika a nemoderního inťouše, dokáží vzbudit dojem autentičnosti, jakési insitní upřímnosti. Daří se jim taky zdatně balancovat na hraně zábavnosti, a ač jim jde publikum velice na ruku, neurvou se a nesklouznou k bohapusté exhibici, i když směs hudební neumělosti a nablblých choreografií, na nichž většina čísel stojí, by k tomu roztočit „spirálu trapnosti“ o trochu víc mohla svádět. Tutu Bazo jsou přímočaře zábavní, (sebe)ironičtí, mají smysl pro pointu, dokáží hláškovat, mají nadhled, umí být trapní, bezradní, zmatení, laskaví, neohrabaní, empatičtí i natvrdlí. Předně jsou ale citliví.
Podobný typ „sebezpytných“ produkcí jsme zvyklí vídat spíš od dívčích kolektivů, s jejich vyrovnáváním se s často neúspěšným navazováním vztahů, pubertálními proměnami těl, nesnadnou komunikací s rodiči, sněním o budoucnosti i úzkostí ze stavu světa. Kluci jsou přece ti, co o svém prožívání nemluví a maximálně srandují. Tutu Bazo jako by na jevišti zhmotnili představu chlapectví na cestě k modernímu mužství, které dokáže sdílet emoce, otevřít se, navazovat mužská přátelství, ukázat zranitelnost a nejistotu, mužství, po kterém se dnes tolik volá. Jak ukázala v posledních dnech bouřlivá debata okolo na sociálních sítích silně trendujícího článku Anny Koucké o soudobém randění, řada žen věří spíš v bájného jednorožce, než v emočně vyspělého muže. Třeba to s tou manosférou ale nebude tak zlé. Aspoň v amatérském divadle.
foto: Ivo Mičkal