Portrétista portrétující portrétujícího portrétovaného

9.8.2026

Chtěl bych napsat kritiku, která bude fakt něco. Která nebude jenom zpráva o nějakým uměleckým díle, ale která bude sama dílo. Kritiku, kterou kdyby si přečetl třeba soubor, kterej existuje už dvacet let, ale do Mekky se dostal jenom dvakrát, tak by z ní měl dva úplně protikladný, ale v obou případech hrozně intenzivní pocity. Na jedný straně by byl uchvácenej tím, že moje kritika je korunou jejich díla. Chybějícím kouskem skládačky. Něčím, co konečně dává jasný a definitivní smysl všemu jejich usilování. Něčím, co je uchopilo a pochopilo způsobem, v kterej ani nedoufali. Ale na druhý straně by ten soubor cítil strašlivou marnost z toho, že zatímco jejich inscenaci porozumí lidi v tom, čím chce a má být, teprve po přečtení mý recenze, tak moje recenze oslovuje a ohromuje i lidi, kteří o jejich inscenaci vůbec nic neví. A možná i víc. Takovou kritiku bych chtěl napsat.

V tý kritice by bylo skvěle zformulovaný vyznání tomu, jak silný pro mě bylo to nekonečný vyhlašování všech lidí od kumštu, jak touží napsat něco, co bude skvělý a bude mít úspěch. Napíšu tam, jak strašně tomu rozumím. A jak ta inscenace dobře ukazuje na sobě samý, že hranice mezi tím, kdy chceš uměním něco sdělit a kdy děláš umění, jen abys ukázal ostatním, že jsi umělec, je sakra neostrá.
Pak by tam bylo takový drobný podotknutí, že mě hrozně baví ta jejich okázalá ironie a sebeironie a permanentní shazování všeho a ironizování zironizovaného a vědomé přiznávání všech neumělostí a nešikovností a kašlání na divadelní (ne slovesnou!) vycizelovanost. Kašlání, které je pořád navíc hodně ironické a hodně meta a dělá si srandu z toho, jak je hodně ironické a hodně meta. A že všechny ty prostředky mám rád, ale že jsou sakra ošidné, a když s nimi člověk neumí v pravou chvíli přestat, tak můžou působit jako otravná póza, které se jeden prostě neumí zbavit.

A pak by tam bylo takový láskyplný popíchnutí, že nakonec vším, co člověk dlouho ironizuje, trochu načichne. A že je vidět, že to parodovaný oldschoolový umělecký prostředí plný hulení cigaret, popíjení levného alkoholu a okázalých keců o tvůrčí výpovědi je jim hodně blízké. A že jim na těch vysmívaných věcech a vysmívaným umění vlastně dost záleží. Koneckonců i na tom Hronově a jeho protagonistech. Ale musím to napsat šikovně, aby to nebyla taková ta laciná freudovinka, jako že máš v sobě vždycky kus toho, čemu se posmíváš.

Chtěl bych napsat kritiku, která bude fakt něco. Která nebude jenom zpráva o nějakým uměleckým díle, ale která bude sama umělecký dílo. Kritiku, na který bude vidět, že ji nevytvořil kritik, ale umělec. Opravdovej umělec. Jako je třeba James Joyce nebo Honza Nedvěd nebo lidi ze souboru, kterej existuje už dvacet let, ale do Mekky se dostal jenom dvakrát.

‌

foto: Ivo Mičkal

Ojebad, Praha

Ojebad, Praha

Ojebad, Praha

Zpět