Poslední dnové patriarchátu

6.8.2026

Být dramatikem je nevděčná práce. Aby jejich hry byly úspěšné, musí se jim podařit vystihnout něco, čím doba a společnost žije. Jenže společnost žije každou chvíli něčím jiným, hry stárnou, a tak málokterá má život delší než jepičí. Her nadčasových, klasických (ať už si pod tím představíme cokoli) má světová dramatika málo a česká ještě míň. Sem tam se pochopitelně šikovnému inscenačnímu týmu (ano, Geissleři, mrkám na vás) podaří v zapomenutém textu aktualizovat témata ryze dnešní. Že by nějaké drama bylo ovšem po sto letech aktuálnější než v době svého vzniku, je rarita. Čapkova problémová (i problematická, ale o tom později) dystopie R.U.R. s nástupem A.I. takovou hrou je.

Karel Čapek si v roce 1920 sice zvolil vědecko fantastický námět, ale o sci-fi mu nešlo. Hrou krátce po první světové válce reagoval na dobové diskuse o kolektivizaci, davovosti a lidské jedinečnosti. Do jisté míry polemizoval s dobovou proletářskou a expresionistickou literaturou a roboty chápal jako reprezentanty bezduchého davu, který na rozdíl od individua nedokáže prožívat lásku, krásu ani utrpení. Hru koncipoval jako obhajobu lidskosti, úcty k práci a vůbec tvořivého principu života před jeho mechanizací. Co bylo za Čapka jinotajem, je dnes realitou. Stroje jsou stroje a představa technického pokroku, který může lidstvo přivést do záhuby, je více než reálná.

Potud měla při dramaturgické volbě režisérka Magdalena Bartoňová z Divadelního spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou šťastnou ruku. Čapkově hře rozumí, je evidentní, že soubor o ní dokázala přesvědčit, a všichni vědí, co hrají. Propracovaná je i výtvarná stránka inscenace celá laděná do stylu art deco, oceňuju taky denimové prvky na kostýmech robotů, které nenásilně odkazují k pracovnímu původu materiálu. (Jediným problémem je kostým Heleny, který hru zařazuje spíše někam do doby pozdní secese.) Hraje se přísně antiiluzivně, což je dovedeno téměř k dokonalosti v případě trikové pitvy robotky Sully. Pravda, pak o to víc v inscenaci trčí markýrované pálení dokumentu v krbu, které má být jedním z dějových vrcholů.

Zároveň jako by režisérka v něčem Čapkově hře nevěřila a v něčem naopak příliš. Aby fakt, že text má co sdělit dnešnímu světu, opravdu nikomu neunikl, připsala do něj celou dějovou linii, jíž je dialog dvou mužů v nemocničním pokoji, jednoho fandy moderních technologií a druhého staromilce s tlačítkovým telefonem, kteří se postupně sbližují a debatují o stavu světa. Když pominu nespornou jevištní váhu obou herců a jejich schopnost navázat živý dialog, celá linka je zbytečně doslovná, ilustrativní a diváka umrtvuje, protože mu upírá možnost, aby se sám aktivizoval hledáním paralel mezi starým příběhem a dneškem. V tom, jak předem danou tezi ukrývá do slabé dramatické konstrukce, se pak zdá čapkovštější Čapka.

Na druhou stranu jako by si neuvědomovala nebo ignorovala to, v čem Čapkova hra přece jen už nedokáže dostát konvencím dnešního divadla a potřebovala by razantnější úpravu. Košatý jazyk by dnes vyžadoval výraznější škrty (zároveň by pomohlo už jen to, kdyby inscenace měla dynamičtější tempo, na to, že se blíží konec světa, se na scéně neustále povlovně rozjímá). Čapkova poválečná humanistická víra v člověka a schopnost lidstva se poučit a s ní spjatý nadějeplný konec dnes působí poněkud naivně, obzvlášť Alcestovy moralistní patetické promluvy vzbuzují přinejmenším úsměv. Dialogy R.U.R. zestárly také na úrovni lexika, ale především vycházejí z jiné dramatické, konverzační a společenské konvence. Čapkův jazyk se může zdát nejen archaický, ale zejména příliš sentimentální a květnatý. Jeho jazyková noblesa působí v katastrofických kulisách strojeně až směšně.

Ještě více do oka bijící je Čapkovo pojetí ženských postav, tedy zejména Heleny, které dnes působí příliš stereotypně v rozdělení mužských a ženských rolí. Ženy u Čapka reprezentují životadárný princip, citovost, smysl pro přirozený chod světa a úctu k tradici, muži jsou rozumoví, dobyvační strůjci pokroku, kteří se neustále ženou vpřed. Muži jsou aktivní, ženy pasivní. Helena vystupuje jako mladá, křehká naivní a silně emocionální dívka, ostatní mužské postavy, především starší Domin (Čapkova záliba v mluvicích jménech je zjevná), jí neustále adresují dlouhé poučující monology. Začátek jejich vztahu je všechno jen ne konsensuální, později, kdykoli chce Helena cokoli vědět o pravém stavu věcí, ji Domin uzemní ujištěním, že to není nic pro její křehkou hlavičku.

Toto anachronické čtení na sebe strhává tolik pozornosti, že ve výsledku přehlušilo celé téma hrozby neuváženého obcování s možnostmi moderních technologií. Vysocké R.U.R. tak pro mě nakonec mnohem víc vyznívá jako varování před přehlížením žen, jejich nezapojování do podstatných problémů společnosti a veřejného života, které může vést ke katastrofickým důsledkům, když nevědomá, emocemi zmítaná naivka Helena neuváženě spálí dokument, který jediný mohl zachránit lidstvo od zkázy. V tomto ohledu se mi inscenace spojila s včerejším Co šeptá voda a oslava křehké, emocionální ženy trpitelky se mi jeví o to pochybnější.

‌

foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek Krakonoš, Vysoké nad Jizerou

Divadelní spolek Krakonoš, Vysoké nad Jizerou

Divadelní spolek Krakonoš, Vysoké nad Jizerou

Zpět