Přes překážky k emocím

9.8.2026

Českou premiéru měla Skořápka (2010) polského dramatika Marcina Szczygielského před deseti lety v pražském Ungeltu – divadlu, které dalo vzniknout neoficiálnímu, leč hojně užívanému dramaturgickému termínu ungeltovka, pod kterým si lze představit tragikomedii pro dva, jež přináší prostor pro smích i pro dojetí, tzv. velké herecké příležitosti a velice často vypráví příběh o tom, jak se sbližují dvě protichůdné povahy. Skořápka tuto škatulku naplňuje ukázkově a vzpomínám si, že v inscenaci Pavla Ondrucha podala především Alena Mihulová v roli knihovnice Haliny velice citlivý a skutečně dojemný výkon (ostatně inscenace je v Ungeltu stále na repertoáru). Neznamená to ale nutně, že jde o výbornou hru – naopak si troufám tvrdit, že jde o text s řadou úskalí, jakkoliv rozumím i tomu, čím inscenátory láká.

Řekl bych v zásadě, že na to, jak moc Szczygielski očividně chce vyprávět příběh plný potlačovaných a posléze propuknuvších citů, povážlivě často buduje situace hodně vynuceně. Už samotný zrod tohohle osudového přátelství působí krajně nepravděpodobně (ovšem budiž, jistě, život bývá nepravděpodobný taky), hodně zvratů přichází z vnějšího podnětu dramatikových potřeb spíš než z logiky věci a předpokládatelného chování postav – a zvlášť na pováženou je výstavba některých konkrétních dialogů, zejména tam, kde má vzniknout humor. Dialog o mixéru z teleshoppingu je vysloveně upoceně připravovaná nahrávka na smeč – a není v tom rozhodně sám.

Bylo by zapotřebí opravdu hodně neokázalého citu v herectví a hodně motivační archeologie v režii, aby se z hrubě nahozených typů vyklubaly opravdu živé lidské postavy. (Pokud si dobře vybavuju svůj deset let starý dojem, Aleně Mihulové se to dařilo dost, Petře Nesvačilové v roli Roxany už ne tolik.) Lenka Šťastná i Petra Maťáková mají zjevné jevištní kouzlo, smysl pro timing a nespornou sympatičnost, díky nimž lze inscenaci Rádobydivadla Klapý v režii Jaroslava Kodeše bez potíží strávit, ale mnoho upřímného dojetí člověku asi nepřinese.

Halina i Roxana jsou tu totiž velice často především komické figurky – zejména v začátku, kdy se stereotypy „ušlápnutá knihomolka“ a „poživačná fiflena“ odměřují v hektolitrech. Text k tomu asi svádí, ale stejně bych řekl, že by byl možný i mnohem decentnější přístup: třeba když se Halina poprvé po letech líčí a s make-upem to pochopitelně přepískne, je to docela hezký prostor pro psychologickou miniaturu (nikterak v rozporu s komičností). Šťastná s režisérem Jaroslavem Kodešem ji ovšem budují téměř jako klauniádu – a moc se omlouvám, potom se mi k postavě, kterou poznávám prostě jako komický stereotyp, hledá emocionální cesta o poznání hůř. Přitom později nám Šťastná nabízí chvíle, v nichž postupně rozkvétající Halině přece jen opravdu fandit můžeme. A zrovna tak i razantní grotesknost Roxaniných prvních výstupů dost ubírá na působivosti tomu, v jak neokázale civilní polohy je Petra Maťáková schopná v druhé polovině přejít: místy se mi skoro zdálo až nemožné, že by to pořád byla jedna a táž postava, až tak moc se původní blběna promění v citlivou, upřímnou, bystrou holku.

Předpokládám, že klapácká Skořápka je z těch inscenací, které mívají takzvaný divácký úspěch. Nedivím se, ona ten humor i ty emoce přinést dovede. A přeju jí to, jen mi přijde, že ani jednoho většinou nedociluje zcela organickými cestami. Osobně jsem přes veškeré sympatie shledal na cestě k upřímnému citovému prožitku nemálo překážek. 

foto: Ivo Mičkal

Rádobydivadlo Klapý

Rádobydivadlo Klapý

Rádobydivadlo Klapý

Zpět