Prosím, ponechte si skleničky na uších! Ale proč vlastně?

3.8.2026

Inscenace Poslední vynález je, alespoň dle anonce v programovém bulletinu, labutí písní stávajícího složení souboru Vydýcháno z liberecké ZUŠky, který došel do logického konce všech podobných generačních seskupení, jejichž členy posléze osud odvane do různých škol, kolejí a měst. Textovou inspirací jim byla krátká próza italského novináře a autora literatury pro děti a mládež Gianni Rodariho, laureáta Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1970, jehož prózy jsou většinou z rodu pohádek či fantaskních příběhů.

Přiznám se, že jsem předlohu nečetla, ale podle toho, co se mi o ní podařilo zjistit, mám drobné podezření, že její výpověď se ubírá poněkud jiným směrem než samotná inscenace, jejímž tématem a sdělením si vlastně po zhlédnutí prvního odpoledního představení nejsem až tak moc jistá.

Na začátku jsme na výuce ve škole na planetě Mun, kde se předměty střídají rychleji, než dokážete rozpoznat jejich náplň, jež asi není podstatná. Jen s výjimkou hodiny dějepisu, respektive kapitoly o vynálezci Brunovi, který žil dva tisíce let a posléze se nechal hibernovat. Procitne údajně za 49.000 století. Přítomní Muňané ho na vrcholu jeho kariéry obtěžují svými požadavky na nejrůznější vynálezy, od stroje na duhu přes vynález pro smutné rybáře i zasmušilé hrušky, tempo požadavků se zvyšuje, až naštvaný vynálezce prohlásí: „Zítra nefunguju!“ A zaleze do své pracovny-kufru a začne vynalézat stroj jen pro sebe. Výsledkem je cosi, co ostatní posléze nazvou „strojem na tajnosti“, ale funkčností se to velmi podobá umělé inteligenci, která odpoví na jakoukoli otázku, až posléze začne informace produkovat sama. A jsou to samé katastrofické předpovědi: k planetě Mun se přibližuje Slunce, teplota stoupá a všichni se musí odebrat do bezpečného krytu. Ale i tam doléhají další informace o tom, že hrozí tajfun, nad nimi vybuchla sopka, přemnožil se jedovatý hmyz, rozšířil se černý kašel a očekává se zemětřesení. Velice to připomíná známých sedm ran egyptských. Muňané v krytu ale na zprávy nijak nereagují a místo toho studují předlouhý papír připomínající nekonečný fax. Nakonec z krytu vylezou, zjistí, že se nic nestalo. A tak jdou na ryby.

Analogie Brunova vynálezu s umělou inteligencí, plodící často nepřesné a matoucí informace či fake news, je zřejmá. Ale závěr, kdy se všichni prostě seberou a odejdou, aniž by samotný fakt nebezpečí zkreslených informací jakkoli řešili, mi přijde neuspokojivý a až alibistický. Poslední věta, kterou od aktérů slyšíme, zní: „K čemu všemu měl poslední vynález přesně sloužit, není tak úplně jasné.“ Řekla bych, že dost přesně sedí i na samotnou inscenaci.

Její největší problém vidím v neujasněné dramaturgii a pochybných kvalitách kolektivního scénáře, nicméně ani divadelní tvar mě příliš nenadchl. Znám liberecký soubor Vydýcháno z dřívějších let a vím, že má na víc než na indiferentní poskakování a máchání pažemi, které nic nevypovídá ani o postavách, natož o nich samotných. A využití skleniček umístěných pod sedadly diváků mě také zklamalo. Ačkoli jsme byli několikrát vybídnuti k tomu, abychom si je ponechali na uších, není vlastně vůbec jasné proč. A tak to aktéři dost brzy vzdají, ponechají jejich využití na divácích a sami skleničky použijí jen k zvukovému doprovodu pohybových akcí. Podobně rozpačitě působí i atakování diváků nabízenými ponožkami, od něhož se ale také co nejrychleji uteče.

Jistě, hronovské prezentaci Posledního vynálezu nepomohlo umístění do black boxu na Zimním stadionu, kde herci, pokud ulehnou na podlahu, zmizí s výjimkou prvních dvou (a možná posledních dvou) řad většině diváků z dohledu. Možná jsme jakožto diváci prvního ze tří hronovských představení měli smůlu a ta ostatní dopadla lépe. Ale těch pár zakopaných psů, začínajících už od dramaturgie a pokračujících v divadelním tvaru, se samotným prostorem zas až tak moc nesouvisí.


foto: Ivo Mičkal

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Zpět