Rekonstrukce (jedné) dojmologie

7.8.2026

Klub divných dětí se nebojácně inspiroval Franzem Kafkou, aby nám v jistě promyšleném, ale zato pro diváka volně ukotveném imerzivním vyprávění Jáaoni dal nahlédnout do světa, který se zahaluje stejně rychle, jako se průběžně odkrývá. Poutavá a přitom neusledovatelná inscenace se prostorově skládá z jednotlivých „pokojíčků“, kde se za pomoci vyprávění, předmětů, hraček a mé domýšlivé imaginace rodí příběhy. Cesty „hrdinů“ a „hrdinek“. Těch, kdo možná nerozumějí odcizenému světu, možná hledají sebe sama, možná se snaží dostát vzorům a možná zkrátka jenom chtějí utéct od zašedle nevděčné reality. Do světa fantazie, kde by se Nikdo mohl stát Někým. Začíná se výpravně útulná podívaná a později i jakási prozkoumávaná, hnaná provokativním napětím a logickou snahou vypátrat všechny okolnosti a poslepovat motivy. Krátce na to mi však dochází, že to bude prakticky nemožné. Události vznikají jedna přes druhou a není možné pojmout všechna monstra v každé zdejší obyčejnosti. Stejně jako střípky příběhů, které se přitahují nebo odtahují podle toho, jakým pólem se je zrovna pokoušíte dát k sobě. Proto rekonstrukce jedné (!) dojmologie.

Příběh jednoho potulného hrdiny. Můj vstupní „hrdina“ má rád začátky i konce. Stromy tu šeptají příběhy a načrtávají osudy, možná z elfího lesa a možná odjinud. Budou mu chybět. Byl jezdcem bojujícím se zlem, poutníkem i lovcem nenáviděné skupiny. Byl Někým, kdo byl potřeba. Mluví o tom, že potřebujeme příběhy a že všude, kde byl, ho lidé poslouchali. Chybí mu ten svět. Bude mu chybět. Teď jej rodiče probouzí do světa, který je zase stejný. Kakofonie příběhů. Zatímco já se soustředím na „náš“ pokojíček, vedle i opodál se rozžívá jiný. Sen o chobotnici, která nechce pustit z postele. Nebo cesta minovým polem k autobusu. Nebo dost prapodivnej Mekáč. Vzniká kakofonie příběhů, v níž se nám hrdinové prostorově „zmnoží“ a otevřou. Vyrazí na cestu. Vzájemně si zabydlují pokojíčky a navazují (ne)spojité motivy. Kráčejí spolu, a přesto každý sám. Podobně se cítím i já. Napojen a přesto odpojen. Uvězněn ve vlastních narativních hádankách. Myšlenková mapa se komplikuje. Snažím se rozluštit indicie, které nemusejí a nemají být rozluštěny. Lidé potřebují příběhy. Jenže: kdo nebo co je v tomto světě dobro a zlo? Proč jsou tu paralelní a snad spojitelné příběhy, které ale nijak nezaklapávají do sebe? Kde je ten pomyslný klíč od tohohle pokojíku? Měl jsem od začátku do konce sledovat pouze svého „hrdinu“? Měl jsem na sebe nechat působit všechno souběžně a vytvořit si rámec cesty někam, která nabývá nadpřirozena, jež má bezpečně zrcadlit realitu? Navenek to není jasně rozhodnuto a zůstává tak u rozmýšlení a dohadů.

Mrzí mě, že se (ne)sourodé a překřikující se příběhy v závěru sofistikovaněji neprolnou, protože mám pocit, že jsem touto cestou nabádán. Svázaní koníci, cesta nabídnuté čokolády a jiné dílčí motivy a vrstvení atributů. V mnou vytouženém světopokojíku by se totiž nabízelo jakkoliv naznačit řešení – vytvoření skupiny původních Nikdů (tj. těch, kteří podle Kafky nemají vnitřní já a splývají s davem), kteří by onu identitu našli a našli by i jeden druhého. Tak se totiž, dle mého, některé okamžiky v inscenaci realizují. A to jen proto, aby se posléze ukázalo, že jsou povícero nahodilé. I přes neúplný zážitek však musím inscenaci přiznat nespornou nápaditost a ocenit hereckou odvahu jít do náročného formátu, který musí čelit všemožným výzvám. Především těm diváckým.

foto: Ivo Mičkal

Klub divných dětí, ZUŠ Trnka, Plzeň

Klub divných dětí, ZUŠ Trnka, Plzeň

Klub divných dětí, ZUŠ Trnka, Plzeň

Zpět