Rostou rychleji, když se na ně mluví

4.8.2026

Je evidentní, že v záměru i procesu vzniku inscenace Zaleju slzama brněnského souboru Vlažnej čay při Divadelní třídě CED, což je v podstatě zájmový dramaťák pro mládež středoškolského věku fungující při Centru experimentálního divadla, je mnoho dobrého a o jeho přínosu pro skupinu nemám sebemenších pochyb. Za východisko autorské inscenace si skupina vzala básnickou sbírku Petra Borkovce Modrá agáve a evidentně v ní hledala vlastní témata, verše, které tvůrce oslovují, obrazy, které s nimi rezonují. Doplnili je svými texty, ale pracují třeba i s klasickou květomluvou. Že se primárně nehraje o květinách, ale o dospívajících samých, je zjevné, a základní metafora, že aby mohlo cokoli nebo kdokoli vyrůst, potřebuje (sebe)péči, je nosná, podstatná a významově bohatá. Každá rostlina i každý člověk je jiný, a tedy má své ryze individuální potřeby. Vyladit zálivku, umístění či hnojení je v zahradničení klíčové a řekla bych, že zjistit, co mi dělá dobře a při čem nejvíc prospívám, je i jeden z podstatných úkolů dospívání.

Vyprávět o sobě skrze zástupný příběh, znak nebo předmět je pak divadelně chytré a nabízí to řadu inscenačních možností. Každý z devíti herců si volí jedno své rostlinné alter ego, jehož jméno má napsané křídou na dřevěné tabulce zavěšené kolem krku. (To, že se nejedná o klasické zapichovací jmenovky ke květinám, ale tabulky odkazující spíš kamsi ke školním škamnům devatenáctého století, taky jasně vybízí k antropocentrickému čtení.) Úvodní obraz, kdy jsou herci různě rozmístění v hracím prostoru silně nasvíceném zeleným světlem a vydávají nejrůznější tlumené zvuky, sugestivně evokuje, že jsme se ocitli v nějakém pavilonu exotických rostlin, vlhko a dusno v rozpálené Sokolovně tomu skvěle nahrávají. Začátek je to efektní a vzbuzuje silná očekávání.

Ovšem přiznávám, že z představení odcházím rozpačitá a nedokázala jsem se dobře naladit na jeho komunikační kanál. V jednotlivých situacích jsem se místy ztrácela, řadu znaků neuměla přečíst, celková atmosféra mě ne a ne vtáhnout. Porozumění mi znesnadňovalo příliš mnoho aspektů. Divadlo poezie, vyjdeme-li z premisy, že původní předlohou byla Borkovcova sbírka, je extrémně náročný žánr a na skupinu, která dělá svůj první společný projekt, klade přílišné nároky. Verše byly často spíš obecně recitovány než interpretovány, někdy jsem slovům vůbec nerozuměla, ať už kvůli artikulačním problémům, nenapojenosti kolektivu v unisono pasážích, herecké exaltovanosti, ale taky třeba jen kvůli nešikovnému zacházení s rekvizitami, kdy se do mluveného textu šustilo sáčky a bouchalo přenášenými stoličkami, takže na sebe strhávaly nevyžádanou pozornost. Na scéně byla vůbec velká řada předmětů, jejichž účelnost ve mně vzbuzuje pochyby. Umělé kytky, lampičky a stoličky působily čistě jako dekorace, používání rozprašovačů sice bylo příhodné, ale režie je nedokázala podstatněji (ať už metaforicky, znakově, nebo situačně) využít. Nepochopila jsem, proč mužský člen souboru má jako jediný ve skupině jiný kostým. Bazének na jevišti byl, zdá se, jen proto, aby v obraze, kdy je jedna z hereček zalévaná z konve, voda netekla všude kolem. Snad jen v úplném závěru, kdy byly všechny předměty shromážděny uprostřed jeviště a zakryté fólií a herci odcházeli s banánovými krabicemi, mi vyvstal obraz opuštěného dětského pokojíčku. Ale je to spíš moje nadinterpretace, než že by byl scénografií předchozím děním důsledně budován. 

Větší divadelní zkušenost mi chyběla i v práci s mizanscénou, většina „pohybu“ na scéně jako by se děla, jen aby inscenace nebyla příliš statická, než že by se budovaly jevištní obrazy či situace, hojné užití reprodukované hudby pak působilo jako vnějškové dodávání emocí. Napadají mě tak dvě fráze na závěr, a to ta o příliš velkém soustu, ale i ta o růstu přes překážky. Chci se přiklonit k té druhé a na další práci souboru se každopádně těším. 

foto: Ivo Mičkal

Divadelní třída CED: Vlažnej čay, Brno

Divadelní třída CED: Vlažnej čay, Brno

Divadelní třída CED: Vlažnej čay, Brno

Zpět