Šou zlé sudičky

3.8.2026

„Kámo, čum, ta scénografie je epic!“ pronesl jeden kamarád druhému právě v okamžiku, kdy jsem vstoupil do sálu JD. Na jevišti (zatím jen) stála mohutná hradní věž scénografa Kamila Bělohlávka a to kamarádi ani nevěděli, co se s ní všechno v Šípkové Růžence hradeckého DRAKu uděje. Růženka je na repertoáru již šest let a je nedílnou součástí dramaturgie divadla s jinými klasickými pohádkovými náměty jako O bílé lani (již staženo z repertoáru) či O zlaté rybce, Sedmero krkavců nebo nejnovější Čertova babička. 

Příběh o nevyhnutelném procesu dospívání, sexuálním zrání a potřebě času k vnitřnímu vývoji (praví Bettelheim) prošel během staletí proměnou od temných mýtů k romantické disneyovské selance. V severských a germánských bájích najdeme zmínky o spící valkýře, ve francouzském románu ze 14. století a v neapolské verzi ze 17. století potkáme princeznu, která usnula poté, co si zabodla pod nehet třísku, a kterou neprobudil polibek, ale až dítě, jež po znásilnění porodila ve spánku. Zásadní zlom přinesli Charles Perrault a o století později bratři Grimmové, kteří eliminovali kruté prvky a ukončili story dnes již normotvorným polibkem. (V Perraultově verzi příběh ještě ve francouzském duchu pokračoval drobnými peripetiemi s tchyní-obryní, která chtěla Růženku a její děti sežrat, ale to můžeme s klidem opominout.)

Psychologické výklady se opírají především o fakt, že kletba se naplňuje v den Růženčiných patnáctých narozenin – tedy přesně v době, kdy dívka fyzicky dospívá. Píchnutí a kapka krve představují první menstruaci a počátek sexuální zralosti. Spánek značí adolescenci, je obdobím vnitřního klidu, obrácení se do sebe a zrání: princezna sice fyzicky dospěla, ale psychicky na partnerský život ještě není připravena. Šípkové křoví je zase obranný mechanismus, který chrání před předčasnými vztahy. Násilné nebo příliš brzké vynucování si dospělosti a intimity končí tragicky pro obě strany. Jakmile ale uplyne sto let (a dojde k psychické zralosti), nemusí se již s ničím bojovat. 

Tedy shrnuto v poučení: je v pořádku, že se po ztrátě dětství cítíš zmateně nebo izolovaně. K psychickému dozrávání je potřeba čas. Až přijde ten správný čas a to správné, zralé partnerstvo, obranné bariéry přirozeně padnou a z adolescenta se stane dospělá osoba připravená k probuzení do skutečného života.

Jenže toto všechno je v drakovské verzi pohádky obsaženo pouze implicitně. Tvůrčí tandem Jarkovský—Vašíček si jako žánr zpracování zvolili maňáskovou grotesku a jako výchozí dějový okamžik osudnou sudbu zlé sudičky. Všechno se tak točí (někdy doslova) kolem ní a jejího (ne)pozvání na Růženčiny křtiny. Maňasi jsou animováni ve stylu loutkového slapsticku, striktně se dodržuje pravidlo tří (třikrát se klepe, třikrát se kope, třikrát se všechno) a celou šou doprovází živě hudební duo Černík—Čipčala, každý ze svého rohu jeviště. Je to podívaná zábavná, nápaditá a svižná, ale vlastně trochu uzavřená sama do sebe. Skoro se mi chce napsat, že chodí kolem slavného příběhu jako ta sudička kolem hradní věže a ne a ne a ne se do něj dostat.


foto: Ivo Mičkal

Divadlo Drak, Hradec Králové

Zpět