Soudružka-stroj

6.8.2026

Soudružky s kroužky jsou jeden z těch zážitků, během nějž ze sebe třicetihlavé publikum tři čtvrtě hodiny vyráží různá ochání, achání, hihňání a další zvuky rozplývání. Člověk jen žasne nad propracovanou technologií a smyslem pro detail. Strojový mechanismus představuje socialistickou společnost tak, jak to stojí v její teorii – perfektně fungující systém, v němž každý článek má svou roli a díky součinnosti jejich práce všechno šlape – největší silou člověka, stejně jako ozubeného kolečka, je, že je součástí celku. 

Výtvarná stránka inscenace pracuje (logicky) s tzv. retro estetikou. Dojímání se nad socialistickou každodenností je teď docela trendy. Těžko říct, kdy se to přesně stalo, zda za tím stojí televizní seriálový hit Vyprávěj, nebo je to prostě jen dost dlouhý časový odstup a s ním související vzpomínkový optimismus. Mimochodem tento typ sentimentu si vysloužil už i vlastní termín ostalgie, tedy stesk konkrétně po životě ve východním bloku. 

Během sledování Soudružek se člověk dobu přiblble usmívá nad všemi těmi loutkovými a technologickými kouzly a žerty, až s tím celkem snadno přijme zmíněnou ostalgii. Přitom je evidentní, že tvůrci od ní mají odstup, hrůzostrašný slogan impéria, kterého jsme se naštěstí zbavili, ale jež nám bohužel zase dýchá do týla, „na věčné časy a nikdy jinak“ budiž toho důkazem – nelze ho vnímat jinak než jako varování. Závěrečné mise en abyme navíc naznačuje, že se jednalo celou dobu o televizní propagandu – den „naší soudružky“ vysílá státní televize (potom mi ale připadá překvapivé, že televize necenzurovala nekončící frontu před samoobsluhou). Přesto jsem ale čekala na chvíli, kdy mi úsměv zmrzne trochu víc. Nenápadnost, s jakou je inscenace podvratná, oceňuju, vzhledem k jejímu silnému sentimentálnímu náboji si ale nejsem jistá, jestli to stačí. 

Ona je to ale v první řadě fakt nesmírná krása a živelná radost. Je radost sdílet prostor s performery před představením, nechat se pozvat k „prohlédnutí loutek“, zejména vzhledem k nadšení, s jakým je Dominik Migač ochoten vzít publikum do střev mechanismu a prozradit své kouzelnické triky. Když Dominik, Marta a Jan přebírali letos v březnu Cenu divadelní kritiky pro nejlepší scénografii, kterou získali právě za Soudružky s kroužky, bylo evidentní, že jsou upřímně zaskočeni. U vysílání předávání cen mě to trochu dojalo. Když jsem včera konečně tuto už legendární inscenaci viděla, přišlo to na mě zas. Zase ta nostalgie… Ách. 

foto: Ivo Mičkal

Dominik Migač, Marta Migač, Jan Pichler, Praha

Dominik Migač, Marta Migač, Jan Pichler, Praha

Dominik Migač, Marta Migač, Jan Pichler, Praha

Zpět