97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
3.8.2026
Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Lidská tragikomedie
V České Lípě se toho zkrátka nebojí. Tamní Divadelní klub Jirásek, dnes již pod dvojím vedením (Václava Klapky a Štěpána Kňákala), uvádí velké i obávané tituly světové dramatiky. Sartrovo S vyloučením veřejnosti, Shakespearův Hamlet, Molièrův Lakomec, Gogolova Ženitba, Brechtova Matka Kuráž (všechny uvedeny na uplynulých JH), a konečně titul český, splňující oba přívlastky Lidská tragikomedie Ladislava Klímy. Ten rozhodně nepatří mezi nejhranější české autory, v posledních padesáti letech byly uvedeny pouhé dva tucty produkcí s jeho jménem. Lidská tragikomedie je mezi nimi právě pětkrát, poprvé v režii Arnošta Goldflama v roce 1991 v HaDivadle (v obnovených premiérách pak 1999 a 2004), naposledy v roce 2016 v (druhé) režii Ivana Krejčího v Komorní scéně Aréna v Ostravě. Jedno z uvedení je jediná repríza experimentální opery v autorské režii Miloše Štědroně ve Stavovském divadle a tím zbývajícím je inscenace Divadla v Dlouhé v režii Hany Burešové a s hudbou Ivana Achera z roku 2016.
Groteskní filozofické drama, které Klíma těsně před smrtí v roce 1928 nadiktoval ze své nemocniční postele družce Kamile Lososové a které pojednává o pětici spolužáků (básník Pulec, boháč Obnos, vědátor Kantorka, požitkář Shoř a filozof Odjinud), jež se setkává na oslavě maturity, poté po třiceti a znovu po pětadvaceti letech, je satiricko-ironickým podobenstvím o ztroskotání mladických ideálů v šedi běžného života. Hospodská fraška, jež se postupně mění v mystickou tragédii s antickými rysy a končí jako esotericko-buddhistický pamflet o lidstvu, bují přemírou textu plného filozofických (s)myšlenek, absurdních spojitostí a mytických odkazů. Jejím závěrečným poselstvím je absurdní rada dematerializovaného Odjinuda, který zcela v duchu Klímovy sžíravosti (i jeho sebevražedného plánu) Pulcovi tvrdí, že nejlepší cestou k dosažení absolutna je upít se k smrti.
O textu se tvrdí, že se má inscenovat, pokud divadelníci najdou vhodný scénický klíč, kterým tuto velesložitou obrazivost halucinujícího Klímy zprostředkují publiku. Režisér Štěpán Kňákal se před tento úkol postavil s kompaktním týmem místního (Jiří Gottlieber, Josef Fárek, Vít Šťastný, Bob Suchý, Dita Krčmářová, Tereza Šťastná, Kristýna Kňákal Brožová a Jan Urban) i hostujícího (Michal Šesták a Ondřej Pečený) herectva. Šesták také působil jako dramaturg inscenace, manželé Kňákalovi jsou podepsáni i pod jejím výtvarným řešením. Scénografii tvoří náznak hospody a parku, kostýmy pak ironizují a hypertrofují některé vlastnosti postav. Jednotlivé obrazy jsou předěleny reprodukovanými písněmi novoborské skupiny Candát, hrající svérázný „sudetský funk“ o rybařině a vodě.
Kňákal uchopuje Klímu jako expresionistickou grotesku a tímto směrem vede i herectví: k výrazným gestům, mimice i intonacím. Zejména v první části, bezprostředně po maturitě, herectvo ztvárňuje slovy autora nesnesitelné „trojčící nuly“. S postupující fabulí se však herectví zklidňuje a v poslední části po pětapadesáti letech, když se žijící čtveřice setkává 8. července kolem deváté večerní potřetí, je projev překvapivě klidný a především nejsnesitelnější, byť napodobování seniorských hendikepů může občas působit jako neuctivá parodie. Z principu nedramatické situace (nejprve se plká u stolu a nakonec na lavičce) se nedočkají jiného než průběžného jednání. Stoly se obchází, postavy si přesedávají, vstávají, přichází a odchází, Odjinudova zjevení doprovází výrazný lightning design, a to vše se děje vlastně jen proto, aby se dělo aspoň něco.
Ono je to ale těžké, protože karty jsou od Klímy rozdány poněkud nešťastně: ženy jsou semetriky a muži šejdíři. Lidé jsou míň než kozí bobky a jediné, co pohání jejich jednání, je touha a chtíč. Všichni jsou násilní, nenávistní, uráží se a trápí navzájem. I přes jednoznačné zásadní krácení se text nedočkal výkladu: ostatně se nabízí otázky, jestli tento typ textu nějaký výklad vlastně snese a jaký? V českolipské inscenaci tak humor za každou cenu začne válcovat satiru a filozofii a to bohužel nezachrání ani magické smaragdové hádě.
foto: Ivo Mičkal