Světélka

7.8.2026

Koupit si ve městě byt s předzahrádkou mi vždycky připadalo jako naprostý nesmysl. Kde budeš mít rýč? V koupelně? Kam dáš sekačku? Co s ostříhanými větvemi a trávou? Koupit ve městě byt s předzahrádkou mi připadalo jako nesmysl. Načež jsem to udělal. Byt byl hezký a předzahrádku nějak přežiju, říkal jsem si. Byla zarostlá vysokou travou a z jedné strany měla řádku tuze smutných thují. Sekačky v Praze nemaje (kam bych ji asi dal, že jo) jsem si z chalupy přivezl starou dobrou kosu. Vyňal jsem ji z auta v podzemních garážích a vyjel výtahem do přízemí. (Pokud jste někdy zkoušeli nést kosu po schodišti bytového domu, patrně víte proč výtah, a pokud jste kosu vezli výtahem, víte, že ji nelze mít jinak, než na stojáka.) V přízemí se dveře odsunuly stranou a kabina mrtvolně podsvícená bílými LEDkami vrhla sinalé světlo do šera, kde chtěla zjevně nastoupit tělnatá šedesátnice. Snad bylo mé „dobrý den“ příliš suché a zadumaný úsměv dvojznačný, ale neodpověděla, ačkoli zřetelně pohybovala rty. Přišlo mi to od ní neslušné.

Brzy jsem zrušil trávník i thuje a vše nahusto osázel stromy, keři a okrasnými trvalkami. Za osm let vzrostla slušná džungle, která veškeré moje režijní připomínky sice stoicky vyslechne, ale zařídí se po svém. Příchody i odchody rostlin na scénu se zde dějí samovolně, bez zjevné motivace a na můj vkus často. Zahrada je vůbec jeviště, kde se pořád něco děje. Straky kradou ořechy, kosák hází mulčovací kůru k sousedům, myš se odstěhovala a v jejím bytě teď squatují čmeláci. Někdo přinesl kus zaječí kůže (v Praze!) a vítr postupně nanosil botu, gymnastický míč i truhlík petúnií, který do deklu sudu na vodu teatrálně prorazil díru ve tvaru Batmana.

V zimě, kdy zahradě trochu padá temporytmus, jsem odhodil zábrany vůči bulváru. Koupil jsem vánoční světýlka. Vlastně dost světýlek. Vlastně tři tisíce. Řídit zahradu jako muzikál. Úzkostlivě jsem nastavil časovač, aby po půl jedné zhasínala a zapínala se až v půl šesté ráno. Bál jsem se, že to bude celé moc. 

Později, to už bylo zase léto, se mi za plotem zjevila neznámá paní a mávala mi lahví vína. Za světýlka. Prý měla špatné období a pohled na slavnostně osvícenou zahradu jí hodně pomáhal. A taky prý se její kamarádky na návštěvě vždycky hrnou k oknu, aby se podívaly, co dávají na zahradě nového a co zrovna kvete. A tak si říkám, že člověk je na jevišti tak nějak vždycky a všude, a o svých rolích ví sám tužku. I když nejsou diváci vidět a není slyšet žádný aplaus, nikdy neví, jestli zrovna jeho světýlka nemá někdo neznámý na konci tunelu.

foto: Ivo Mičkal

Jiráskův Hronov, Světélka

Zpět