Světy malé a velké

1.8.2026

Byly devadesátky, kapitalismus řádil v centrech větších měst a do řídce osídleného západního pohraničí se ještě bál. Lidi ve vsi už dosoudruhovávali, ale jinak bylo pořád všechno všech. Tašky z kdysi německých střech padaly volně do kopřiv jako v osmdesátkách a vůkol rezivělo zemědělství. Plotů bylo málo, často nekompletních. Každý rok jsme na venkově trávívali celé dva měsíce letních prázdnin. Jedna z mála výhod učitelských děcek. 

Rozpadající se stodoly, opuštěná stavení, zpustlé sady, lesy, kukuřičná pole, zarostlý hřbitov, ruina hradu i ukryté sklepení bývalého pivovaru, všechno v okruhu 5 kilometrů bylo naše. Mobily nebyly, prostě jen „do tmy doma“. Na konci srpna pak přicházel divný moment, kdy nás rodiče naložili do Trabantu (později do Škody 105 L) a přemístili zpět do panelového 3+1 v okresním městě. Návrat do bytu byl pokaždé šok. Vůně stejná, nábytek stejný, všechno na svém místě, to ano. Ale ten byt byl prostě najednou strašně malinkatý. Jako by ho někdo vypral na devadesát stupňů. Nepadl nám, museli jsme si na něj znovu zvykat.

V jistém smyslu podobně prožívám příjezdy do Hronova. Putování do neznámého místa se obvykle zdá delší než návrat stejnou cestou zpět. Prostor, který je pro nás nový, se vždycky jeví větší. Jakmile si osvojíme pěšiny a vztahy mezi prvky, které jsou pro prostor určující, a jakmile odpadne překvapení, co je za rohem, přestane se skoro každé město tvářit jako Serengeti, nedozírně. Zažil jsem to postupně s Brnem, Prahou a Sydney, funguje to. Důvěrně známý Hronov mi ovšem během mé nepřítomnosti ve vzpomínce nějak nabobtná a na místě se mi pak po roce zdá jako postavený pinzetou v lahvi.

Kontrapunkt ovšem nastane v sálech, které mi, fandovi živé kultury realizované v komorních prostorech, nezřídka i jen v křesle, přijdou naopak obrovské. Zejména když se v nich zhasne. Je-li v sále úplná tma, mohu mít podobně závratný pocit, jako při pohledu na jasnou noční oblohu. Pocit nekonečna. Snad proto se na prkna vejde nejen celý svět, ale dokonce mnoho různých světů. Během festivalu je Hronov tisícinásobně větší zevnitř než zvenku, protože v sálech je znovu a znovu neprobádaný a s překvapením za každým rohem.

Znáte teorii kvantového provázání? Říká cosi v tom smyslu, že dvě částice na různých místech vesmíru jsou propojené a chovají se tím pádem ve stejnou chvíli stejně. Tak si to představte, v Jiráskově divadle se hraje Lucerna a tu samou Lucernu hrají na opačném konci universa propojené fotony a elektrony. Jestli tam na ni kouká nějaký kulturní ufon, může z toho být dost perplex. Přeji nám všem, ať se prožitek nekonečna netýká délky letošních inscenací, ať jsme s inscenátory aspoň ve stejné galaxii. A hercům připomínám: „Musí vás být slyšet až na druhém konci vesmíru.“


foto: Jan Švácha

Jiráskův Hronov, světy malé a velké

Zpět