97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
7.8.2026
Recenze Michala Zahálky na inscenaci Maryša
Že je Maryša nadmíru inspirativní dramatickou látkou pro všechny možné přístupy k divadlu, o tom se v programu Jiráskova Hronova přesvědčujeme se železnou pravidelností – letos hned ve dvou podobách, které se mi přes všechny odlišnosti jeví v některých ohledech inspirativní i navzájem. Také režisérka Irena Rozsypalová v inscenaci Divadelního spolku Slavkov u Brna se nespokojuje s jednoduchým čtením klasické tragédie a nebojí se do ní úpravou třeba i dost výrazně sáhnout, byť samozřejmě nedochází k tak zásadnímu překódování, jaké jsme viděli v inscenaci lužánecké.
Ten nejnápadnější posun, tedy důkladné prosycení inscenace lidovými písněmi, ve mně vyvolal jisté pochybnosti. Rozhodně lze kvitovat regionální dramaturgii: výběr Adama Blaháka pracuje výslovně s mnohdy nepříliš známými písničkami ze Slavkovska, o nichž informuje i obsáhlý program včetně luxusního zpěvníčku. Přesto na mě hudební složka působila neorganicky, a to z toho prostého důvodu, že zní z nahrávky. Věřím, že to není jenom tím, že nás před pár dny zmlsala Karolinka s živou cimbálovkou (a to tedy zmlsala!) – folklór na playback je prostě pořád trochu cizorodá konzerva, jakkoliv samotná nahrávka je slyšitelně skvělá (není někde k mání nebo k poslechu?).
Hudba má samozřejmě v textu Maryši průběžně velice výraznou úlohu (až k v titulku citovanému Maryšinu povzdechu ve čtvrtém jednání, že jí je při muzice néhůř), ale tady se často nadužívá jako ilustrativní podmaz něčeho, co představitelé hlavních rolí dovedou dobře odehrát i bez ní. Někdy vede k až muzikálovým mizanscénám (slavný Maryšin monolog o bžodání a štípání inscenovaný jako sólíčko na forbíně), někdy dovede situace realistického dramatu proměnit v jakousi obdobu lidové české operety typu Na tý louce zelený (Horaččin taneček s osazenstvem hospody). Živá hudba by to asi dovedla organicky propojit, takhle se mi to jeví jako povážlivá stylová roztříštěnost – jakkoliv se objevují i místa, kdy dovede hudba vytvořit docela působivý kontrapunkt, zejména v samém závěru neprvoplánově milostná veselá píseň Kerá dobře mlátí v přímé juxtapozici s Vávrovou smrtí.
Taková místa jsou ale v menšině – a je to škoda, protože takto velkorysá hudební koncepce odvádí pozornost od toho, že v jádru to je situačně/psychologicky dobře postavená, místy velice moderní a tvrdá inscenace s několika solidními až vynikajícími hereckými výkony. Ivan Marek v roli Vávry je sice patrně o pár let více než „statný čtyřicátník“, jakého předepisují Mrštíci, ale kus gruntovního, sedláckého charismatu nepochybně má. Chytře inscenace řeší zprvu křiklavý věkový rozdíl mezi ním a Maryšou: Markétu Moudrou, která přesvědčivě ztvárňuje její vzpurnou, dívčí polohu, od třetího dějství střídá Marta Šujanová coby starší, okoralá, utrápená, a přitom stále hrdá Maryša Vávrová. (K témuž prohazovacímu řešení dospěla režisérka Kasha Jandáčková v inscenaci Východočeského divadla v Pardubicích, která měla premiéru o rok dřív – ve slavkovské inscenaci je ovšem rozdíl mezi polohami Maryši výraznější a působivější.)
Výrazné jsou ale i některé menší role – u dominantní Lízalky Petry Vyšehradské člověka vysloveně zamrzí, že Maryšina matka z příběhu po svatbě mizí, a skvěle vychází scéna Maryšina přemlouvání, v níž je Strouhalka (Marie Gottwaldová) doplněna připsanou tetkou Drbalkou (Elena Knotková) do dvojice trochu připomínající Bobčinského a Dobčinského z Gogolova Revizora. Tento zásah jako by posiloval téma odpovědnosti celého společenství za individuální tragédii podobným způsobem, jaký jsme viděli v inscenaci lužánecké (byť cesty k tomuto cíli vedou samozřejmě výrazně jiné).
Také závěr, který spatřuje Maryšinu motivaci v dětech, poukazuje na to, s jakým rozmyslem Irena Rozsypalová svou Maryšu koncipovala – a jak obratně dokázala vést své herce k vytyčenému cíli. Chvíli mi však trvalo, než jsem si tohle festovní gró z inscenace jako divák vydobyl: její velkorysá hudební koncepce je totiž sice nesmírně zajímavá z posluchačského hlediska, ale divadelně je to, obávám se, trochu past.
foto: Ivo Mičkal