Taková lidová písnička

4.8.2026

Kánon českého vesnického realistického dramatu Gazdina roba (1889), Její pastorkyňa (1890), Maryša (1894) spolu se slovenskou Bačovou ženou (1928) Ivana Stodoly patří mezi nejinscenovanější hry na profesionálních i amatérských scénách, a tyto počty jdou např. v případě Preissové Pastorkyně do řádu stovek. Také Divadelní spolek Jana Honsy z valašské Karolinky (a Hovězí) loni 8. listopadu přispěl svojí troškou do (Števova) mlýna a následně se hladkým průletem Valašským křovím a Divadelním Piknikem dostal s nominacemi až na Hronov. Soubor se zde mimochodem naposledy objevil na 80. ročníku s inscenací Nevěsta v autorské režii Martina Františáka, který hru (podobně jako předchozí slavný kus nazvaný Doma) původně napsal právě pro něj.

Návrat je to stejně tak pompézní jako problematický. Režisér, scénograf a dramaturg v jedné osobě sice Preissové text razantně krátí na sto minut včetně přestávky, ale nebojí se prostředí slovácké vesnice zalidnit dvěma tucty hereček, herců, muzikantů a folklórních tanečnic a tanečníků. Kostýmní výtvarnice Jitka Ostřanská a Jana Dujková tento ansámbl oblékají do téměř dokonalých valašských krojů složených ze zdobených kordulek, fěrtochů, kanafasek, halen, košul, gatí a krpců. Převážně dřevěná scéna je náznaková, ale funkční: plotem vymezený mlýnský dvůr, později dvěma stěnami ohraničená světnice se stolem a komůrka s kolíbkou. A za doprovodu živé vsetínské cimbálovky se může rozproudit nářečná tragédie.

Pastorkyňa z výše zmíněných dramat poněkud vybočuje. Jenůfa je pasivní obětí násilného činu, nikoliv jeho pachatelkou, a vraždu navíc páchá její macecha, starší autorita. Té se také v závěru dostane křesťanského odpuštění a pochopení a finále nabízí (teoretickou) možnost smíření a dalšího naplněného života titulní hrdinky. Motivací ke kriminálnímu činu pak není ekonomická situace postav, ale strach o společenskou prestiž. Toto ostatně Karolinští podtrhují svou anotací: hra „přináší velké téma ženy, která se celou svou bytostí upíná ke snaze obstát v očích svých sousedů jako zásadová žena silných morálních kvalit“. Dává to smysl, už první slovo názvu napovídá, kdo je vlastně hlavní postavou. Je to ostatně jedna z mnoha možností, jak text interpretovat, neboť téměř každá druhá vyslovená věta v sobě nese i otázku, jak se na její obsah dívat dnešníma očima. Nabízí se toxicita vztahu macechy a její schovanky, život a pověst svobodné matky, manipulace starší autoritou, vztahové násilí, žárlivost nebo genderové stereotypizace. 

Jenomže ničeho z toho se v inscenaci nedočkáme, a to dokonce ani onoho velkého ženského tématu. Resp. dočkáme se toho pouze díky tomu, že očima listujeme albem několika barvotiskových obrázků jak z Ladových ilustrací. Mohly by se jmenovat třeba Vesnická rvačka u muziky, Hádka v síni, Stařenka u potoka, Venkovská svatba, Strašlivé odhalení. Chybí snad už jen Lidový soud a Smutná veselka. Obrazy jsou to totiž veskrze statické a postavy v nich příliš vespolně nejednají, často dokonce své činnosti pouze markýrují (očka z brambor se vylupují jen tak na oko, čaj se lije i pije jen jako, bičiště se křivákem spíš hladí než ořezává). Rozpohybuje je většinou jen členstvo novohrozenkovského Folklórního a tanečního souboru Ostrévka za doprovodu pěkných lidovek Cimbálové muziky Mladá Jasénka. Čtvrtá stěna v těchto chvílích hypertrofuje a divák vlastně tak trochu čeká, až si tam na jevišti dotancujou, aby mohl otočit list a děj tak posunout dále. (Podobně zbytná se jeví i dvacetiminutová pauza, neboť režisérova úprava má velmi rozumnou a snesitelnou stopáž.)

Jediná situace z těchto realistických „litografií“ vybočuje: na začátku druhého dějství, půl roku po Jenůfině znetvoření a osm dní po porodu, se Kostelničce sedící samotné v jizbě zjevují v představách pomluvy jdoucí o nich vesnicí a skupina hereček se tak promění téměř v antický chór. Tento princip však zůstává osamocen a jeví se jako nahodilý prvek, byť velmi nápaditě řeší jeden z výstupů dějství. Ujišťuje mě však v přesvědčení, že k odpichu k interpretaci sice došlo, ale byl to běh na velmi krátkou trať. 

Zkrátka a dobře. Preissová napsala výbornou hru, v Karolince ji dobře zkrátili a zahráli ji tak, že naplnili ducha mnoha autorčiných didaskálií, jen ji ze Slovácka konce devatenáctého století přesadili k sobě na Valašsko. Se situacemi se příliš nepárali (narozdíl od kostýmů), ale protože je to příběh napínavý až detektivní, je v něm vražda dítěte a překvapující nález jeho mrtvolky, dokáže mnoho diváků pořádně napnout a chytnout za srdíčko. Stejně jako taková pěkná lidová písnička.



foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek Jana Honsy, Karolinka

Divadelní spolek Jana Honsy, Karolinka

Divadelní spolek Jana Honsy, Karolinka

Zpět