To místo ve mně: Nádech, Chaos a Ticho

3.8.2026

Inscenace Vemněles souboru RATATAVERITA ve mně právoplatně zanechala určitou stopu a i přes drobné výhrady si mě překvapivě snadno získala. Nádech. Už samotný začátek je vtahující, podobně jako přírodní a náznaková scéna. Přichází Oli, která si nese své dětství. S důrazem na iniciační moment vstupuje do lesní krajiny. Rozeznívá se možná až éterizující melancholická hudba (nikterak podbízivá) a šumy lesa. Budík jako symbol. S každým krokem do nitra lesa střípek jejího já. Minulého a možná i současného. Flétna, Rubikova kostka, brusle, fotografie… Les jako místo vzpomínek a myšlenek, alegorie dospívání. Les jako místo plné skřípotu zubů, co sem nepatří a co tu nechce(me).

Chaos. Leitmotivem nebo jedním z hlavních témat je duševní zdraví, ta intimní krajina opředená nesrozumitelným a zmatečným bezvládím v době dospívání. S Oli se vydáváme do jejího podvědomí, kde se ukrývají dětská traumata (spojená s rodiči) a strašáci v podobě podivných pubertálních zážitků. Les jako otisk paměti, který umožní přijmout to dobré i to zlé. Lýkožrout jako metafora, symbol i snově bajkovité zhmotnění strachů, obav a velkého proměnlivého neznáma, jemuž je třeba čelit. Ticho. Zacpávat si uši už nemá smysl, je nutné být a nechat bolet. Naučit se poznávat, že ne vše, co nám „škodí“, musí být i nezvratně špatné. Na celém tvaru je výsostně patrné, že vychází ze souboru a témat každého ze členů. A to nejen ve zkušenosti přechodových rituálů, ale i v uvažování nad přírodou, vztahy a věcmi, které se dějí a různě na nás působí.

Inscenace pro mě poněkud pokulhává v momentu od eskalace hádky rodičů až po výbuch Oli, který dle mého v této repríze úplně nevyšel z hlediska hereckého uchopení, timingu a gradace. Najednou jako by se hrál jiný žánr, který je sice pochopitelný, ale nemá odkud vyvěrat. Ztrácela se organická návaznost, která na okamžik vytrhla z jinak precizního uchopení křehce niterného světa. Což mě přivádí k poněkud nejasné srozumitelnosti kostýmování některých postav a toho, co vlastně v tomto ekosystému zastupují. Na druhou stranu jistá nedořečenost a neurčitost tomuto prostoru a výkladu sluší a je mnohem víc na místě než jakákoliv ilustrace. Je možné, že by při další návštěvě lesa zpoza stromu ještě pár nešvarů vykouklo. Kdoví, co všechno se zde ukrývá a co zde ještě číhá. Já se tentokrát nechal spokojeně unášet vkusně minimalistickými obrazy, svědomitým hudebním i vizuálním plánem a uvěřitelnou výpovědí hlavní hrdinky. Les je hlubokou archetypální symbolikou, která nás fascinuje odjakživa. Jde o prostor proměny, je to tajemství i tajuplné zákoutí našeho podvědomí. A toho všeho si je tato pozoruhodná inscenace vědoma.

‌

foto: Ivo Mičkal

RATATAVERITA, Veveří

RATATAVERITA, Veveří

RATATAVERITA, Veveří

Zpět