U nás (na paloučku)

3.8.2026

Inscenaci A to je všechno? Úplněnahého Divadla z Veselí nad Moravou kvůli nízké kapacitě uvidí tak málo návštěvníků Jiráskova Hronova, že asi nebude na škodu trocha popisu. Hraje se na jevišti Sálu Josefa Čapka pro asi dvacet diváků, kteří se rozmisťují do malé arény kolem skrytého objektu uprostřed. Sedají si za zvukového doprovodu reprodukovaných útržků televizních zpráv, které na ně napřeskáčku valí informace o útocích v Ukrajině, politických kauzách nebo událostech v Gaze. Vzápětí rušivý lomoz utichne, nahradí jej líbezná, až meditační hudba, objekt uprostřed se odhalí a na velkém kruhovém kotouči se objeví lesní palouk porostlý mechem, strom i s propracovanými choroši a sem tam roztomile zasvítí houba. Kolem diváků prochází dva loutkoherci a nechají v jejich těsné blízkosti prolétat dvě jemné, z drátků vyrobené vážky, jen jen se jich dotknout. Posléze se na palouku začne ve větru vznášet chmýří a les začne ožívat. Diváci, podle toho, v které výseči arény zrovna sedí, můžou sledovat jeden ze tří výjevů – pár ptáků stavějících hnízdo, kam by mohli snést mladé, pavouka předoucího síť a housenky, které se postupně zakuklí a následně se promění v motýly. Mikropříběhy se vzájemně prostupují – pták proletí nad paloukem, poškodí pavoukovu pracně budovanou síť a jednu z kukel odnese do hnízda pro své mladé či jeden z čerstvě vyklubaných motýlů vzápětí uvízne v pavoučí síti. To vše si divák ale pospojuje až na konci krátkého představení – scéna se totiž v průběhu třikrát pootočí a každá situace se zahraje opakovaně, aby o ni nebyl nikdo ochuzen. I v lese se tedy hraje o životě a smrti. Nejde ale o žádné drama z Ferdy Mravence, ezo hudba neutichá, vše sledujeme z naší lidské perspektivy, takže na rozdíl od nesmyslného dění „tam venku“ se zde jedná o přirozený koloběh života a řád přírody.

Přemýšlím, proč jsem se do světa na jevišti nedokázala zcela ponořit a proč na mě ironicky dotíraly všechny ty fráze o „oáze klidu“, „ostrůvku míru v rozbouřeném moři“, „útočišti před ruchem okolního světa“, „balzámu na duši“ atd. Jistá si nejsem, možná je to prostě jen ve mně a mám nastavenou jinou míru snesitelné líbeznosti, možná by v tom ale taky mohly hrát roli dva vnější aspekty. 

Zaprvé ten příliš chtěný a okatý kontrastní rámec, kdy režie proti sobě až tezovitě staví násilný, hlučný a hektický lidský svět a klid a přirozený řád přírody, divočiny, která zde ale není vůbec divoká. Tato jistá apelativní silovost mě od začátku nutí zapojit víc rozumu, analytickou stránku osobnosti, takže místo toho, abych se mohla nechat okouzlovat jednotlivými loutkami, unášet obrazy a prostě si chvíli bezstarostně pobýt v jiné realitě, hledám politické statementy, napadá mě něco o falešném útěšlivém eskapismu a myslím na periklovský citát: „To, že se nezajímáš o politiku, neznamená, že se politika nebude zajímat o tebe.“ A přitom mi to přijde ode mě samotné vůči inscenaci nefér. Užít si chvíli klidu a něco hezkého je přece zcela v pořádku a z nikoho to špatného občana neudělá. Jen prostě když se začne ruskými bombami, hledá se ta vyrovnanost v přírodě trochu hůř.

Zadruhé je prostě nedějové, objektové divadlo sakra těžká disciplína, a to i v profesionálním divadle. Chce to zvýšenou míru scénografické vyňuňanosti, naprostou hereckou koncentrovanost, vědomost každého pohybu a absolutní důvěru v objekty, aby se fascinace při jejich rozžívání přenesla i na diváka a aby mohl vzniknout ten magický zážitek dobrovolného pohlcení neznámým, fantazijním světem, jak to známe třeba z některých inscenací souboru Fras. A to mi přijde jako druhá v podstatě nefér výtka vůči amatérskému souboru. Protože v mnohém došli opravdu daleko a třeba herečka z housenčího příběhu rozhodně měla jak silné vnitřní zaujetí, tak charisma. Tak už končím.



foto: Ivo Mičkal

Úplněnahé divadlo, Veselí nad Moravou

Úplněnahé divadlo, Veselí nad Moravou

Úplněnahé divadlo, Veselí nad Moravou

Zpět