97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
2.8.2026
Recenze Lukáše Křížka na inscenaci O moři a loužích
Z letošního počinu červivenských mám upřímně radost, ale „ještě jsem se nerozhodl“, nakolik je inscenace O moři a loužích divadelně zrající potěchou a nakolik provokující ukázkou nevyužitého potenciálu. Na pozadí všeho je úctyhodný autorský námět, který sesbírá tzv. mimindráčky (malé mindráčky) souboru či jeho blízkých a známých. Tyto události se pak dramatizují v tu více, tu méně fiktivních příbězích, aby daly vzniknout zdejším postavám. Spolu s precizní rešerší internátních zařízení, kam je dění trefně zasazeno, tak vzniká bytostně autentická výpověď. Záměrně se vyhýbám nálepkám „generační“ a „mladická“. Část mindrá(č)ků je nesmrtelnou konstantou a trápení náctiletých mnohdy prorůstá i do životů starších.
Setkáváme se tu s didakticky (v nepejorativním slova smyslu) přesnou rozcvičkou na téma: kolik „archetypálních“ událostí a životních krizí jsme (ne)nuceni si odžít? Vše navíc vkusně seřazené do pomyslných kapitol umně seskládané přehledové učebnice. Snad každý se někdy cítil být outsiderem, hledal se, bál se vyslovit, měl nulovou self-presence a nízké sebevědomí nebo bojoval s tím, že rodiče si prostě nevybíráme. A naši hrdinové si tímto „iniciačním“ rituálem procházejí také a celé se to zdá být jakoby staré a vyřešené a přesto stejně aktuální a důležité jako tehdy. Přehlídka mimindráčků se stává univerzálním rámcem, s nímž je snadné se ztotožnit a znovu mu porozumět. Nedělat problémy, chtít, smět a muset vs. kámošství a pospolitost. A právě na tomto obecně i osobně laděném základu může vyrůst (staro)nové téma s přesahem. Může vzniknout ryze současný názor souboru i vlastní způsob, jak o těchto zkušenostech mluvit.
Inscenace se pyšní vycizelovanými metodami dramatické výchovy, prací s divadelním znakem, jednající rekvizitou a obecně zdařilými nápady: tíha problémů skrze vršení židliček na hrby jednotlivců; židličky jako masky těch, kteří po nás chtějí, abychom byli stejní; herecké zhmotnění Slunce apod. Problém by mohl nastat v okamžiku, kdy se z hitparády situací-ukázek vytrácí jakékoliv napětí, protože se pouze ilustruje a vzorně dokazuje. Téma a réma splývají a vypravované se začíná měnit v soběstačnou tautologii. To vše by se ještě inscenaci dalo prominout, kdyby nezačala dále vrstvit už nastavené. Namísto, aby se například v telefonátech a čtení pohádky bráškovi zablesklo nové citové/jakékoliv hnutí, předčítají se příběhy Kvaka a Žbluňka. Ty sice fungují jako záměrné zrcadlení, ale současně znovu replikují již řečené a neposouvají význam dál. Metafora s louží a mořem by se přitom dala rozvíjet důsledněji a přesvědčivěji. Možná i poetičtěji.
Žabácky pohádková eskapáda ubírá inscenaci na temporytmu. Z výpovědi souboru o tom, jak prožívá vlastní i naše problémy, se postupně vytrácí i názor a zůstává spíše obecně platné sdělení. Osobně by mě více zajímaly povídky, které soubor napsal a chce o nich hrát. Přál bych si zkrátka více vidět dovnitř, než jen empaticky uvěřit ztvárněným tezím. O takto silných tématech by se – dle mého – mělo totiž hrát zevnitř. Proč to říkám a co tím chci za sebe sdělit? Co to se mnou dělá? Chce mě to rozervat, chce se mi křičet nebo brečet nebo smát? Jak se s tím hodlám vypořádat? A ne zůstat u bezpečného vnějšku a promarnit odvážný základ ve sbírku dobře míněných pravd.
Nicméně i přes onen možná nenaplněný potenciál se podařila hezká a upřímná inscenace, díky níž malí i velcí démoníci vystupují z komfortní zóny a mohou nám znovu připomenout, co je důležité. Soubor má skvěle našlápnuto, ale možná by bylo záhodno prověřit, není-li výhodnější být v obdobných žánrech a stylech konkrétnější, ještě více názorově svoji a hlavně: být nebojácně drzejší. A pak to možná bude inscenace, která nezůstane převážně ilustrativní, ale stane se silnější divadelní osvětou na dané téma.
foto: Ivo Mičkal