Ve společnosti samých Nikdů

7.8.2026

Pouhé dva stoly a tři různé světelné zdroje spolu se zhruba šedesáti židlemi stačí sedmičlennému souboru Klub divných dětí (pozor, nezaměňovat se stejnojmennou choreografií z letošního Dne tance) plzeňské Soukromé ZUŠ Trnka, aby stvořily sedm kruhů, sedm teenagerských pokojíčků, k nimž v inscenaci Jáaoni přizvou sedmkrát osm až devět diváků. V každém z pokojíčků již čeká jeden či jedna z performerstva v civilním oblečení (a jak se za chvilku ukáže, tak i s civilním projevem). Když je diváctvo usazeno, obyvatelstvo pokojíčků jim začne spiklenecky sdělovat svůj příběh. V první čtvrtině zhruba padesátiminutové performance se tak odehraje sedm paralelních vyprávění, které žádný z diváků nemá šanci usledovat, neboť mu není dovoleno se pohybovat (resp. nic nenaznačuje, že by tomu tak mohlo být), a přeslechy z ostatních kruhů rozhodně nedostačují. V jednom z kruhů tak potkáme vyprávění o princezně žijící ve svém paláci, v pokoji, v němž voní lilie a dřevěný nábytek a na stěnách visí její vlastní obrazy a její fotografie s různými lidmi. Vyprávění se nese v pohádkovém duchu, když nás náhle znejistí informace o tom, že se necítí být princeznou, spíše padouchem ve svém brněnském příběhu. Pohádka ale pokračuje vpádem rarachů otevřeným oknem, kteří zničí všechen nábytek, napadnou princeznu a uletí neznámo kam. A ona sedí ve svém zdemolovaném pokoji a přemítá, co se ten den ještě stane. U jiných kruhů se v podobném duchu hovoří o probouzení a strašidlech, která jej doprovází, o strašlivé chobotnici ze sna, nebo – jak píše Lukáš Křížek na protější stránce – o elfím lese a bojovníkovi se zlem; v jednom pokojíčku se také nabízí čokoláda.

V druhé části herectvo postupně zastaví své monology a spolu s atributem, nejčastěji v podobě zavazadla (plátěnka, kabelka, batoh, nebo klacek-hůl), se vydávají do prostorů mezi židle. V této fázi se samostatné příběhy propletou, neboť se všichni nepravidelně po větách střídají a pokračují ve svých vyprávěních – dozvíme se tak, že naše brněnská princezna spadla za všeobecného smíchu někde na schodech u mekáče. Někdo jiný při nákupu kalhot potkal prince Dana s nádherným mečem, kvůli němuž si nebyl schopen kalhoty koupit, další zas na svém sedadle číslo 47 našla obludu a bojovala s ní, nebo se kdosi z nich musí vrátit kolem třetí do doupěte, neboť kolem čtvrté je již na ulicích horda zvířat vracející se z práce. Vypravěč s holí zase cestuje velkým vozem plným bublin plných různorodých lidí, jiná slečna chodí po ulici a mává na kolemjdoucího, aby ji posléze zhltnul dav a potkala bílého kocoura. Performer v hoodie si nasazuje sluchátka, aby nevnímal roboty, v něž se proměňují jeho blízcí. Vzhledem k tomu, že je šest z těchto příběhů vyprávěno bez prologu, je dosti složité uhlídat návaznosti a přečíst charaktery jejich postav. 

Na okamžik dokonce hovoří všichni naráz přes sebe a inscenace tím přejde do třetí čtvrtiny: každý se vrátí do svého pokojíčku a ze zavazadla postupně vyndají různé věci, knihy, přírodniny nebo hračky, které vystaví v mnohdy překvapivých juxtapozicích. Naše performerka nainstalovala Barbie, Kena a plyšového králíka do podivného vztahového propletence, který nedaleko hlídali plastoví G. I. Joe a kůň. Jinde se vršil sloupec knih, stavěly lesní domečky nebo vytvářely mandaly z plstěných kuliček a dětských autíček. Příběhy se začínají v blocích uzavírat, naše princezna se setká s mužem pod svým oknem, kterému jak Locika spustí vlasy, ale když se on vyšplhá k ní nahoru, vůbec si nerozumí a setkání se mění v trapas. Cestovatel vozem potká mezi bublinami obrovský holohlavý kolos, který jej obejme, až mu kosti zapraští. Dívka ze sedadla 47 vstoupí do sálu obrazárny, v níž visí mezi portéty hrdinů i ten její, ale ostatní návštěvníci se mu vysmívají. Proto jej roztrhá (tato situace je poněkud nelogicky jako jediná doslovně inscenována) a přemítá, jestli vlastně není spíše strašpytel. Jeden z příběhů nemáme šanci slyšet vůbec, neboť jej herec šeptá do ucha jediné divačce ze svého kruhu skrze kelímkový telefon. Během dokončování vyprávění zbylé performerstvo brouzdá prostorem a natahuje a váže různé šňůry, nitě, provazy včetně světelných, které vytahují z kapes nebo zavazadel.

V poslední fázi jsme konečně vyzváni k pohybu. Uděje se to poněkud nesmělým špitnutím „pokud se chcete projít s náma, tak můžete,“ aby se vzápětí ukázalo, že tato možnost volby je ve skutečnosti povinností, neboť nás posléze studentstvo požádá, abychom se postavili dokola po stranách hracího prostoru. A rozptýleni v tomto kruhu nám větu po větě (je jich celkem 14) přednesou Kafkovu povídku Výlet do hor. Zatmívačka, konec.

Klíčový pro pochopení celého tvaru je žánr fantasy, k němuž se stylově osobní vyprávění přibližuje. Hrdinové, princezny, obři, neustálá klání a boje, roztodivná divoká zvířata a všemožné nadpřirozené prvky v nás mají vyvolávat obrazy paralelní k všední realitě. Prožila-li princezna trapas ve svém paláci s princem, můžeme se domnívat, že i naše performerka si nějakým trapasem s partnerstvem prošla. Takhle si můžeme každý autorský příběh očistit od ochranného odosobňujícího fantazijního balastu a domnívat se, co měl vlastně znamenat. Složitější je interpretace závěrečného Kafky, který koresponduje s mnohými osobními příběhy v tom, že jde zdánlivě také o putování, ale jeho vyznění je jiné: vypravěč se se světem Nikdů smiřuje, nebojuje s ním, a svou samotu tak vyřeší v bezpečném a pozitivním duchu, div, že z plných hrdel nezpívají. Tedy je nejspíše návodem, jak se s realitou světa vyrovnat. V každém případě je zvolený formát sympatickým experimentem s nejistou mírou sdělnosti a možnosti komplexního uchopení.

‌

foto: Ivo Mičkal

Klub divných dětí, ZUŠ Trnka, Plzeň

Klub divných dětí, ZUŠ Trnka, Plzeň

Klub divných dětí, ZUŠ Trnka, Plzeň

Zpět