Vraťte mi mou tvář! Ale čí vlastně?

9.8.2026

Jestliže jsem o Havelkových Vlastnících psala, že se přesně strefili do doby, o Ošklivci Maria von Mayenburga to lze říci snad jen v případě jeho berlínské premiéry, která se konala v roce 2007. Když se o dva roky později hrál Ošklivec poprvé u nás ve studiovém prostoru Divadla na Vinohradech, brala jsem ho nejen já, ale i mnozí jiní, jako sice pozoruhodný nápad, ale zároveň i jako cosi, co se nás až tak přímo nedotýká. Když jsem ho viděla v sobotu na Jiráskově Hronově, připadal mi až mrazivě aktuální. Jsou prostě hry, ke kterým společnost musí dozrát. 

Co však Ošklivce s Vlastníky spojuje, je, že se s jeho inscenacemi vzápětí roztrhl pytel a dnes by bylo snazší vyjmenovat divadla, kde se u nás nehrál. Příběhu vědce, jehož tvář je natolik odpudivá, že on sám zkrátka nemůže veřejně prezentovat svůj vynález tak, aby byl prodejný (nikoli on sám, ale jeho nový konektor), nabyl v době, kdy nám umělá inteligence vytvoří jakýkoli portrét ušitý na míru, na naprosté srozumitelnosti. Ale nejen to. Rozrostl se, zpopulárněl a na vlivu nabyl i fenomén všech možných youtuberů a jiných rádců, kteří zejména pro mladší generaci stanovují kánony toho, jak vypadat i jak žít, aby její příslušníci dosáhli maximálního úspěchu. A to už přímo komunikuje s Letteho rozhodnutím nechat si vytvořit novou tvář. S tím se samozřejmě vynořují otázky ztráty identity či naopak její rozplynutí do uniformované mnohosti, které rovněž dnes nabývají na významu.

Není tedy náhoda, že posledních pět let prožívá u nás Ošklivec svou jevištní reinkarnaci. Součástí tohoto proudu je i inscenace Divadelního spolku Tyl z Poličky, která měla premiéru loni v listopadu. Režisér Michal Moravec, který nedávno přešel z amatérského tábora mezi profesionální divadelníky, je zřejmě i autorem v programovém bulletinu nepřiznané úpravy, která ze čtyř herců rozšiřuje obsazení na devět tím, že odstraňuje zdvojené postavy a každé z nich přiděluje vlastní osobu. Smysl vidím především ve snaze obsadit více členů souboru, ale o přínosu této úpravy lze s úspěchem pochybovat, protože (až na výjimky) nevytváří plnohodnotné postavy, s jejichž střídáním navíc Mayenburg pracuje velmi účelně i účelově. Ale to by bylo na delší a jinak zaměřenou recenzi.

Poličská inscenace po scénografické stránce vystačí s úsporným prostorem o pár židlích a stolu, který se snadno změní v operační sál (dokonce i ten přistavovaný paraván je celkem zbytečný), mimo jiné i díky důmyslné práci se světlem. K proměně tváře využívá obličejovou masku, ale nikoli ve smyslu polarity ošklivý–krásný, ale pouze k přechodné fázi mezi oběma póly. Nabízelo by se samozřejmě využití masek k posílení unifikovaných tváří vylepšeného Letteho, ale chápu, že by to značně limitovalo herecký projev. A tak je lepší zapojit diváckou fantazii. 

A to se daří, už proto, že Poličští mají opravdu dobrý herecký soubor, který dokáže Mayenburgovu hru udržet na tenké hranici mezi komedií, absurditou a hororem plynoucím ze stoupající zaměnitelnosti. Inscenaci i téma táhne především Ondřej Cihlář coby Lette, ale výborná je i Valerie Cechová v roli jeho manželky, zejména v úvodní scéně, kdy Lettemu odkrývá jeho ošklivost se samozřejmostí i lehkým nadhledem, který šokuje Letteho a baví diváky. Ale to, že inscenace (vzdor rozšíření postav, v nichž se mohou diváci občas trochu ztrácet) drží pohromadě, je zásluha všech herců. Poličský Ošklivec má dobrý temporytmus i gradaci až k závěrečnému prolnutí všech tří zaměnitelných postav v milostném objetí. Do řady domácích Ošklivců přineslo toto nastudování nové prvky a nenásilně přivádí diváky k aktuálnímu tématu, nad kterým už dnes nelze jen tak lehce mávnout rukou.

‌

foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek Tyl, Polička

Divadelní spolek Tyl, Polička

Divadelní spolek Tyl, Polička

Zpět