97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
9.8.2026
Recenze Aleny Zemančíkové na inscenaci Poslední centence aneb přes střadu vlek nejede
Poslední centence aneb Přes střadu vlek nejede je celkem prostý kabaret, založený na identitární, jazykové, časové a významové hře, podpořené brilantním hudebním výkonem Sonii Koutové. Tu ostatně známe i z kousků Divadelního souboru Antonín Puchmajer, tak je dobrá a nepostradatelná.
Jednotlivé skeče vykazují inspiraci absurdním divadlem, zejména, řekla bych, hrami Eugena Ionesca. Nastolená situace se vyvíjí v přísné logice, její okolnosti jsou však vymknuté. Tak se stane, že se dva muži sejdou na jednom místě, které si ovšem druhý z nich rezervoval pro schůzku s dámou. První muž se dostavil místo dámy nikoli proto, že by byl žárlivým manželem, který ženě přišel na milostný (dost explicitně sexuálně otevřený) dopis, ale proto, že ten dopis našel ve své vlastní schránce. Dáma tedy o dopisu vůbec neví. Muž ho otevřel vlastně omylem, ale stržen obsahem, nedokázal ho nečíst. A jak se tam ten dopis dostal? Inu, pošťák.
Skečů je několik, tento mě pobavil snad nejvíc, nejionescovštější mi připadal biograf. Dělí je hudební čísla, která Sonia Koutová hraje jako decentní hudební klauniády, při nichž – myslím, že nejen já – můžu oči nechat na jejích profesionálních grifech klavíristky, zpěvačky a dirigentky. Herectví tří pánů je zvláštně strnule expresionistické, zatímco herectví dam je mateřsky srdečné. Kostýmy mají všichni stejné, barva trik se liší jen v tónu (barva hlasů při sborovém zpěvu ostatně taky). Dominantní výtvarnou složkou jsou oranžové kýble, které herectvo i hudebnice využívají nejrůznějším způsobem k sezení, pohupování jako taškou, obraně a ještě mnoha dalšími způsoby.
Při sledování dialogů Tomáše Kouta a Petra Jediného Novotného s potěšením sleduji, jak jim to prostě „takhle myslí“, že to je stále udržovaný, středním věkem, formálním vzděláním a životními zážitky posilovaný někdejší společný studentský humor spřízněných duší.
Humor založený na jazyce, ale ve svých nejpronikavějších okamžicích vlastně i situační. Jako v případě věty z titulku této recenze, která sama o sobě žádný humorný význam nenese, ale pronese-li ji osoba, soustavně vstupující omylem do rozhlasového studia, upozorňuje na významovou homonymii české věty s předložkovou vazbou: vstoupit kam, vstoupit do… no a co? Nic se tím nevysvětlí, dokud to nevidíme. Název baru U Prošlý lhůty by měli Krvik Totr opatřit copyrightem, na tom se dá i trhnout.
Poslední centence je intelektuální kabaret, vědomý si svých mantinelů (což znamená také přiměřeně dlouhý). Vlastně ukázka toho, co v českém divadle dobře umíme a co nám umožňuje náš jazyk, tak gramaticky náročný, ale právě proto všestranně ohebný a zpěvný.
foto: Ivo Mičkal