97. Jiráskův Hronov 30. 7. –7. 8. 2027
9.8.2026
Recenze Jany Soprové na inscenaci Gubernator
Nastupuje Gubernátor, nejnovější, a nejdrsnější one-man show Tomáše Hájka (alias Bažantovy loutkářské družiny) a každý fanoušek jakéhokoli druhu divadla si doslova lebedí.
Obdivované meotarové období jeho tvorby je pryč, nicméně se ukazuje, že tvůrčí potenciál tohoto solitéra rozhodně není vyčerpán. Naopak, zatímco dříve se schovával za kouzly meotaru, nyní jako by rostlo a zrálo jeho herecké umění, balancující bez patosu mezi výraznou expresí a výmluvným minimalismem. V tom snad může připomenout někdejší potulné herce, kteří dokázali uhranout publikum a uvádět je v úžas. Hájek nejenže má nepřeberně výtvarných nápadů (i to, jak se nejrůznější loutky a jiné vehikly překvapivě pohybují), velkou představivost a smysl pro netradiční symboliku (vždyť koho by napadlo vytvořit dav nespokojených vesničanů z odřezků, které lze jedním gestem smést z povrchu zemského?!). Takových nápadů se v každém novém projektu najde bezpočet: zde je to nejen loutkové torzo gubernátora, ale taky dřevění povstalci, kteří jsou vzápětí zahrabáni do hlíny, či neprostupná řada pohyblivých vojáků, kteří jako na povel vytahují bodáky. A kromě toho přijdou k užitku některé normálně funkční věci – jako je velký samovar, jehož lze využít prakticky pro domácí přípravu a popíjení čaje, slouží k podpoře fráze „myju si ruce...“ skutečným vykonáním očisty. A nebo jednoduchý způsob, jak zahladit krvavé stopy po masakru, kdy stačí pouhé pootočení válce s papírem a hle, už je tu zas neposkvrněný běloskvoucí sníh.
Děj povídky Leonida Andrejeva (ostatně jako díla mnohých ruských klasiků) ukazuje, že současná situace v Rusku, způsob myšlení diktátorů či marné vzpoury proti vrchnosti nejsou v této zemi žádnou novinkou. Že se to v různých obměnách děje stále a důsledky se rozplynou v nehostinných končinách rozlehlé země. A že i konečné zlikvidování krvavého gubernátora není řešení, protože jak on sám říká v okamžiku své smrti: „Vy si opravdu myslíte, že po mně přijde někdo lepší?“
Hájek v každé nové inscenaci herecky roste, výborně dokáže postavu charakterizovat nejen kostýmem, ale i postojem, gestem a velmi znělým zvučným hlasem (v trochu prokletém stadionovém backboxu ukazuje, že problém nedostatečné slyšitelnosti je v interpretech, nikoli v prostoru). V tom velikášství, cynismu, ale i zdánlivé rozumnosti a věcnosti argumentů tyrana před námi vyrůstá podoba patologické osobnosti, tak jisté si svým postavením a správností svého jednání, že to chvílemi láká na jeho verzi přistoupit. Je vlastně jakýmsi rozkolísaným Macbethem, který už se tolik koupe v krvavé lázni a už přečetl tolik výhružných dopisů (Vrahu dětí!), že tyto okolnosti nutně bere s nadhledem. I když ke konci příběhu je patrné, že ho už spirála, v níž páchá další a další krvavé vraždy, unavuje a že logická smrt je pro něj vlastně vysvobozením. Když pak v okamžiku smrti svléká kabát, který zůstává stát uprostřed scény jako pomník moci, a je jedno, kdo pak tento kabát oblékne, běží mráz po zádech. Do detailů promyšlený příběh zvůle a moci, v němž můžeme spatřovat jakéhokoli diktátora, jemuž vlastní moc přerostla přes hlavu, je hrozivý a vysoce aktuální. A Tomáš Hájek zůstává suverénním nositelem nejvyšší kvality, jakou může přinášet nejen amatérské, ale i profesionální divadlo.
foto: Ivo Mičkal