Za Františkem Laurinem

3.8.2026

FRANTIŠEK LAURIN (12. 11. 1934 – 31. 7. 2026)

Vzpomínkový blok na režiséra, pedagoga a dlouholetou osobnost Jiráskova Hronova prof. Františka Laurina, který zemřel v den zahájení letošního ročníku, se svolením otevíráme výňatkem z korespondence dramaturga a režiséra Rudolfa Felzmanna s paní Věrou Laurinovou. Pokud budete mít chuť se podělit o své vzpomínky a myšlenky, rádi v některém z příštích Zpravodajů prostor znovu poskytneme.

‌

Rudolf Felzmann píše paní Věře Laurinové:

Vážená a milá paní Věro!

[…] Včera mi jeden z mých bývalých posluchačů volal, že jede na Jiráskův Hronov. Proč mě napadlo, že bych měl Františkovi zavolat, protože tolikrát jsme si slibovali, jak se zase při nějaké divadelní přehlídce sejdeme? Přitom oba jsme si byli vědomi, že nás v této představě silně limituje věk a především zdravotní problémy. (A teď mohu už jen litovat, že jsem se včas neozval.)

Přízeň Františka mě mimořádně těšila. Vážil jsem si toho, že on – jako skvělý a uznávaný divadelní teoretik i praktik – se mnou jednal jako rovnocenný partner při porotování či lektorování ochotnického divadla. Byl mi příkladem, jak výsostně fundovaná naučení dokázal vykládat přístupnou formou, jak i nejpřísnější výhrady formuloval s půvabem a vtipem, který neurážel ani nezraňoval. Při tom mě nesmírně těšilo, že si rozumíme i v míře ironie a nadhledu.

Jsem už zvyklý, že zprávy o mých přátelích a blízkých jsou čím dál častěji neradostné, byť jejich odchod může být završením dlouhého a úspěšného života. A přesto se nemohu smířit s pocitem nespravedlnosti a velikého smutku. Proto s Vámi, paní Věro, nesmírně cítím, když pro Vás loučení s manželem jako člověkem nejbližším je o to bolestnější.

Prosím, přijměte ode mne tato slova jako výraz soucítění s Vámi i celou Vaší rodinou.

V hluboké úctě

Rudolf Felzmann, penzista na Sněžníku 

‌

Věra Laurinová píše panu Rudolfu Felzmannovi:

Vážený pane Felzmanne, 

děkuji Vám moc nejen za slova útěchy, která v bolestné situaci působí jako chladivý balzám na duši, ale hlavně za vyznání sympatií a celkového životního uznání na adresu mého muže, kterého vystihujete stejně tak, jak jsem ho vnímala já v průběhu těch našich padesáti osmi let společného života. […]  A děkuji za Vaši laskavou nabídku pomoci a troufám si tedy poprosit o jednu věc: Řekněte všem těm společným kamarádům, že Vás měl všechny moc rád a nesmírně si vážil celé ochotnické obce. Odešel v den začínajícího Hronova, ale kdyby věděl, že bude odvolán tam nahoru, poslal by předtím ještě pozdravnou zdravici jak do Hronova, tak do Vysokého, protože tam všude se vždycky cítil mezi vámi jako doma. Děkuji! Moc, moc.

S úctou Věra Laurinová

***

František Laurin aneb O důvěře

Předem se omlouvám, že moje vzpomínky na přátelství s Františkem Laurinem začínám odvíjet od světa profesionálního, nikoli amatérského divadla. Sledovala jsem jeho režie v Realistickém divadle z 80. let v době svých studií na pražské divadelní vědě, ale osobně jsme se poznali až po mém příchodu do dramaturgie činohry Národního divadla v roce 1986. Stihli jsme společně jen dvě spolupráce, pak František odešel (nebo spíš byl odvelen) na post ředitele Divadla na Vinohradech.

Oba to byly tituly takzvaně úlitbové, kterými se tehdy řešila povinná kvóta ruské a sovětské dramatiky. Ale byť Lunginova Loď plná vdov i Gorkého Jegor Bulyčov a jiní nebyly bůhvíjaké objevy, stydět jsme se za ně nemuseli.

To, co nás s Františkem sblížilo, byla vzájemná důvěra, která se v oněch letech v Národním divadle moc nenosila. Spíš naopak. Mezi režiséry a dramaturgy (nechť mi moji tehdejší kolegové prominou) vládla spíš jistá animozita a nebylo výjimkou, že dramaturg chodil za herci a svými příspěvky (s odpuštěním) podrýval autoritu režiséra. Takže i ke mně přistupoval František nejprve s jistou ostražitostí, a teprve po čase mi sdělil, jaká že je to úleva, když se může na dramaturga spolehnout jako na partnera, který mu inscenaci nekazí, ale posouvá ji společným směrem dál. Dokonce to vyústilo i do tehdy zdaleka ne běžné situace, že když byl František během zkoušení Jegora Bulyčova na čas hospitalizován, mohla jsem s herci převzít část zkoušek za něho. 

Vzájemná důvěra a porozumění se staly základem našeho letitého přátelství, které pokračovalo i po jeho odchodu do Východočeského divadla v Pardubicích, kam mě pravidelně zval jako interního hodnotitele inscenací po premiérách v otevřené diskusi se souborem. Doporučuju tuto praxi všem kritikům jako sice tvrdou, ale výbornou školu argumentace.

A samozřejmě jsme se každoročně potkávali na Hronově. Párkrát jsem hostovala s povídáním o kritice v jeho semináři, ale především jsme vedli dlouhé a zapálené diskuse o zhlédnutých představeních. A ještě jedna, trochu humorná laurinovská vzpomínka se mi pojí s Hronovem. Jednou mě František vyvezl na výlet na Hvězdu, aniž tušil, že mám zdejší kraj prochozený skrz na skrz. Za odměnu jsem mu objevila jím dosud netušený fakt, že jen malý kousek od Dientzenhoferovy kaple Panny Marie Sněžné se nachází romantické skalní město s úžasnými výhledy do hlubokých roklí a na divoce vyhlížející vrcholy. Byl tím objevem okouzlen. 

Když teď chodím Hronovem, vidím Františka na každém kroku. A i když jsme si celý život vzájemně zdvořile vykali, říkám mu každý večer cestou domů: „Františku, strašně mi tu chybíš.“

Radmila Hrdinová

***

Jeden z mých divadelních otců

„Pane Kopecký, prosím, pozdravte všechny přátele na Jiráskově Hronově a moc si to tam užijte. Věřím, že příští rok tam budu s vámi,“ mi volal prof. František Laurin naposledy vloni během prvního dne Jiráskova Hronova. Pan profesor nikdy neopomněl tenhle festival podpořit, mnohá desetiletí byl lektorem krajských a národních přehlídek, o amatérské divadlo, byť profesionál, se vždy aktivně zajímal a podporoval ho.

Byl to on, který mne v září 2018 doprovodil na DAMU. Když jsem dolej do hlavního města, vyzvednul mě na nádraží, šli jsme na oběd do jeho oblíbené pizzerie, potom se mnou šel před dveře fakulty, nakopnul mě do zadku (divadelnické „zlomte vaz“) a řekl: „Pravou nohou, pane kolego.“ Každý rok neopomněl zavolat nebo poslat SMS na Silvestra s jeho oblíbeným textem „Slušnej rok Vám přeju.“ Stejně tak k narozeninám a Josefu.

Pan profesor byl jedním z mých divadelních otců. Zpětnou vazbu mi dával nejenom jako lektor přehlídek (vlastně nepamatuju, jestli se někdy stalo, že by nebyl v porotě, tedy až do doby, kdy mu nemoc znemožnila se jich účastnit), ale i jako přítel. Řešili jsme spolu nejenom scénické či scénologické věci, ale i věci organizační. Pamatuju, jak například na Jiráskově Hronově zastavil provoz v nejužším místě silnice v patě náměstí, aby mi ještě sdělil poslední nápady, kterých měl nepřeberně.

S panem profesorem jsem měl tu velkou čest se potkávat i profesně – a jeho názory, klidný a přátelský hlas (i když sděloval věci nelibé) jsou pro mne velkým vzorem. Člověk s obrovským rozhledem, který dobře věděl, co dělá. A hlavně věděl. Jeho znalosti byly dechberoucí. Rozhled neskutečný. Praxe neuvěřitelná.

Před lety mi řekl: „Pane kolego, nemůžu letos jet na Hronov, ale jede tam má vnučka, věřím, že na ni dohlídnete!“ Samozřejmě že ano. S celou rodinou jsme sdíleli profesorovy zdravotní komplikace, stejně jako radosti z toho, že se z nich dostal.

Jako kantor byl všemi vážen, jako režisér všemi respektován. Jeho kariéra mluví za vše.

S osobností Františka Laurina odchází jeden z největších velikánů českého divadla 20. století.

Čest jeho památce.

A pane profesore: Nezapomenu/neme!

Josef Jan Kopecký

***

Moje vzpomínka na Františka spadá do doby, na niž bychom všichni, co jsme ji zažili na vlastní kůži, rádi zapomněli. Je dobře, že to nejde, protože ten děs můžeme popsat jako varování.

V osmdesátých letech existoval velmi dobrý soubor Metra Blansko. Jeho režisér Jiří Polášek miloval hudební divadlo. Měl v plánu postupně inscenovat všechny hry dvojice Suchý–Šlitr. Bylo jen otázkou času, kdy nějaká z nich postoupí na tehdejší Jiráskův Hronov, který v té době plnil úlohu celostátní přehlídky činoherního divadla. A to se stalo. Jenže v té době rozhodoval o programu ve skutečnosti ÚV KSČ, respektive jeho oddělení kultury vedené člověkem, jehož se všichni báli. ÚV pochopitelně Metru odmítl. Zamítnutí písemně nedávali, mělo formu telefonu pořadateli.

František Laurin byl v té době režisérem Národního divadla, o němž se v divadelních kruzích šuškalo, že má nakročeno k ředitelství Divadla na Vinohradech. A to uvádím jen proto, aby bylo jasné, že měl co ztratit. Pokud jde o jeho vazbu na JH, byl předsedou poroty. František se sebral a vyrazil orodovat na ÚV. Patrně jim vymluvil díru do hlavy. Vrátil se však se štítem a Metra na JH jít mohla. Byl asi jediný, s nímž se mocenské centrum bylo ochotné bavit. Kdyby to neudělal, nebylo by nic. Děkujeme, Františku.

Mimochodem Metra Blansko se ještě jednou zapsala do dějin JH. To když v roce 1989 pobouřila všechny stranické i státní bafuňáře svou inscenací Majakovského hry Příliš horká lázeň. 

Lenka Lázňovská

 

Zpět