Za vším hledej ženu. Nebo spíš vůdce?

7.8.2026

Chorvatský dramatik Miro Gavran (1961) je u nás jedním z nejhranějších dramatiků. Jeho hry Vše o ženách, Vše o mužích, Smích zakázán, Bačkorové, Muž mé ženy a mnohé další prošly řadou profesionálních i amatérských scén. Milují je diváci i herci. Ti první pro jejich místy dost rozverný humor, ti druzí pro vděčně napsané postavy.

Aktovku Pacient doktora Freuda uvedla v Praze poprvé Komorní činohra v roce 2007 a od té doby se objevila na dalších scénách. Inscenace Divadla Refektář působícího při TJ Sokol v pražských Jinonicích se hraje od dubna loňského roku a podle fotky v programovém bulletinu prošla i výraznou proměnou hlavní postavy. Viděla jsem ji poprvé letos v lednu na festivalu Bez zbytečnejch řečí, respektive Memoriál Františka Zborníka v Plzni – a po včerejší hronovské (první odpolední) repríze s potěšením konstatuji, že drží tvar i hereckou kázeň, přestože její charakter by lehce mohl svádět herce i režiséra k tlačení na pilu.

Gavran napsal variaci na oblíbené téma fiktivního setkání známých historických postav. A ačkoli cesty uznávaného psychoanalytika Sigmunda Freuda a mladého Adolfa Hitlera se jistě nikdy nezkřížily, je to vděčné východisko k lákavým eskapádám psaným z perspektivy toho, kdo ví, co se s oběma dělo o pár let poté. A tím hra z pouhé komedie dostává i trochu hrozivější nádech.

Teď jsme ovšem v roce 1919 a třicetiletý Adolf Hitler přichází za Freudem s prosbou či spíše rozkazem, aby mu vyřešil sexuální problémy, jejichž příčinu ovšem Hitler beze zbytku připisuje své partnerce, mladé vdově Kristýně. Počíná si při tom jako rozený vůdce, jemuž je vše předem jasné a od Freuda požaduje jen potvrzení své jasnozřivé „diagnózy“. Jenže Freud chce po něm fakta a hlavně pravdu, ze které záhy vyplyne, že Hitlerovy vychvalované sexuální schopnosti jsou jen jeho krycím manévrem a ve skutečnosti je stále ještě panic, který si se ženami neví rady. Naproti tomu jeho partnera Kristýna je zkušená žena, která po smrti svého muže trpí už šest let nucenou sexuální abstinencí. A tak není divu, že velmi záhy vyjede i po samotném Freudovi.

Hra je vlastně jen rozvedenou anekdotou se záhy a lehce odhadnutelnou pointou. Přesto diváky dokáže pobavit vtipným dialogem i lehce absurdními výjevy z Hitlerova „uměleckého“ období. Především prezentace jeho písně na vlastní (v inscenaci vtipně použitou Wagnerovu) hudbu je velmi vděčným číslem. 

Oba herci si své role užívají, Lukáš Mejsnar má dokonale vypracovanou nejen vnější podobu, ale i ješitnost, podrážděnost a hysterickou výbušnost budoucího vůdce, který vše, včetně sexuálního aktu, poměřuje na stupnici porážka–vítězství. Jan Geist v roli Freuda nemá tak efektní part, ale blýskne se jak v postavách Hitlerových rodičů a dětského kamaráda během hypnotické terapie, tak i těžko skrývanou zištnou zvědavostí na tajemství svých pacientů, zejména ve scénách s Kristýnou. Ta v podání Jindřišky Netrestové kombinuje praktickou ženskou věcnost s přesně nastavenou mírou sexuální touhy, a ačkoli je jí (k Hitlerově opovržení) cizí výraz libido, ví o něm v praxi mnohem víc než její autoritativní partner.

Inscenace má dvě různé varianty závěru, na mnou zhlédnuté repríze došlo i na sex ve tmě. Tam, kde se diváci roztleskali hned po zhasnutí světla, se možná o mnoho připravili. Anebo ne? Konec konců divadlo má provokovat jejich fantazii.

‌

‌

foto: Ivo Mičkal

Divadlo Refektář, TJ Sokol Jinonice, Praha

Divadlo Refektář, TJ Sokol Jinonice, Praha

Divadlo Refektář, TJ Sokol Jinonice, Praha

Zpět