Žena, voda, píseň – a dost

5.8.2026

Na básnické koláži Co šeptá voda z dílny budějovických Kopretinek lze leccos ocenit. Je za ní vidět úctyhodná rešerše, ambice vytvořit tak eklektické kompaktní dílo – kloubící tradici kupadelných svátků, motivy postav literárního kánonu, moderní básně, autorské texty a haiku – je odvážná. Musela to být náročná práce, která není odfláknutá, a z výsledku je cítit silné osobní zaujetí hereček. Na inscenaci je patrný cit pro kompozici – rámování působivými rituálními obrazy. To vše lze Kopretinkám přičíst ke cti, ale jinak musím říct, že ve mně vyvolaly spíše podezření. 

Příběhy hrdinek, jejichž životy většinou tragicky končí utonutím, jsou převyprávěny prostřednictvím série obrazů, z nichž některé jsou nápadité a efektní, jiné zase pouze efektní. A mezi nimi jsou také obrazy, které mi připadaly zcela nahodilé, např. taneční číslo na píseň I Put A Spell On You (Proklela jsem tě), snad zamýšlené jako projev svobody (žen obecně, nebo této konkrétní bosorky?) kontrastní k nebohým kravaťákům vykonávajícím klišovité mechanické pohyby. Záhadou je pro mě také zařazení básně Sylvie Plath Setkání včel (The Bee Meeting) nijak nesouvisející s vodou, která do inscenace jen vnáší již známou notu – ženu výstřednici si chce vždy podrobit monolitický dav. 

Zásadní problém mám s tím, co koláž říká. Ženské hrdinky se v příbězích objevují zejména v polohách: oběť, svůdná femme fatale spontánně podléhající vášni, bláznivka hopsající v dešti, „nymfa“, „čarodějka“. Žena jako iracionální, emocemi a magií zmítaná bytost. Tuto reprezentaci feminity bohužel absolutně nechci přijmout. Zvlášť těžce nesu romanticky estetizované utrpení, archetyp utonulé (Ofélie nebo tzv. neznámá ze Seiny), nad níž se dojímáme, protože jim to jako nebožkám moc sluší. Částečně rozumím, že Kopretinky v tuto chvíli touží být „dcerami čaroděje“ a prožívají pohádkové složky své identity. Vadí mi ale, jak zjednodušující v tom inscenace je. A úplně subjektivně – od umění očekávám spíš vzpouru proti stereotypu, ne jeho reprodukci. 

Ať ale nejsem jenom protivná – třeba právě obraz snímání posmrtné masky je velmi působivý a ukazuje, že Kopretinky mají smysl pro práci se znakem. Navíc je evidentní, že se na jevišti cítí dobře, a ačkoliv mě párkrát razance hereckých kreací trochu zastrašila, jsou viditelně obdařeny schopnostmi v různých uměleckých disciplínách. Takže ačkoliv jsme se tentokrát zcela minuly, prorokuju nám i šťastnější setkání. 

‌

foto: Ivo Mičkal

Kopretinky, ZUŠ Jeremiáše, Č. Budějovice

Kopretinky, ZUŠ Jeremiáše, Č. Budějovice

Kopretinky, ZUŠ Jeremiáše, Č. Budějovice

Zpět