Snad všichni zde i jinde vzpomínali na profesora Císaře jako na udivujícího myslitele a rétora, vysoce vzdělaného intelektuála a v zásadě laskavého – byť někdy úderně uvažujícího a divadelní jevy neoblomně pojmenovávajícího – člověka, který je inspiroval, respektoval, vedl k přemýšlení, k aktivní činnosti, k sebereflexi.
Týden uběhl jako voda a je to zase za námi. Pryč jsou setkání s přáteli, s nimiž sdílíme stejnou vášeň pro amatérské divadlo. Pryč jsou stovky minut prožitých pod rouškami v Jiráskově divadle, Čapkově sále, v Myšárně či v lehkém letním „mrholení“ v parku.
Jeden současný student DAMU se mě zeptal, co na Janu Císařovi bylo tak mimořádného, že na něj v souvislosti s úmrtím všichni tak spontánně vzpomínají. Že odpověď na tu otázku z písemných dokumentů nevyčte. A tak na to celou noc, kdy toto píšu, myslím.
Jiráskův Hronov mají mnozí spojený s určitými rituály, které se udržují už mnoho desítek let. Jedním z nich je středeční Šampaňská snídaně ve Stovce u Gurina.
Naučil jsem se za těch minulých padesát let, která jsem strávil v amatérském divadle, chápat divadelní festivaly a přijímat je, ať mají jakoukoliv úroveň, jako pozitivní.